Do soboty 3. srpna 2019 byl nepřehlédnutelnou součástí panoramatu Vítkovických železáren, lidově nazývaného „ostravské Hradčany“, také 101 m vysoký komín aglomerace. Tento komín, charakteristický svým červenobílým šachovnicovým nátěrem, byl nejmohutnějším cihlovým komínem v České republice. Jeho spodní průměr činil úctyhodných 15 m, nahoře 8 m a tloušťka zdiva ve spodní části dosahovala 1,8 m. Typologická hodnota však bohužel byla ignorována a český unikát poslalo k zemi, navzdory námitkám veřejnosti i odborníků, několik kilogramů trhaviny. Odpal byl proveden v 6:34 hodin ráno a pád komínu k zemi trval sedm vteřin. Zmizela tak dominanta továrny, jež byla v procesu výroby surového železa nepostradatelná.

Společnost Vítkovice v té době ve své tiskové zprávě uvedla, že „aglomerace je nejhorším pozůstatkem centrálně nadiktované spolupráce průmyslu v rámci někdejšího socialistického bloku“. K tomuto sdělení je nutno podotknout, že aglomerace bývají dodnes nedílnou součástí vysokopecních závodů. Svou aglomeraci mají Třinecké železárny i Liberty Ostrava (původní Nová huť). Ano, vítkovická aglomerace sice svými exhalacemi znečišťovala životní prostředí ve městě, nicméně je scestné ji zcela opomíjet. V areálu Dolní oblasti Vítkovice je řada naučných tabulí, žádná však návštěvníky neseznámí s tím, jak výroba aglomerátu vlastně probíhala. Průvodci na prohlídkových okruzích se o aglomeraci nezmíní vůbec nebo jen velmi stručně, případně jsou v jejich výkladech nesrovnalosti. A tak zatímco návštěvníci naslouchají výkladům o výrobě surového železa nebo o výrobě koksu, o výrobě aglomerátu se zarytě mlčí. Skoro jako bychom se styděli za to, že nějaká aglomerace zde vůbec existovala, a proto jsme z ní udělali nechtěného outsidera. A to je špatně.

V souvislosti s útlumem výroby surového železa ve Vítkovických železárnách byl provoz v aglomeraci ukončen 28. července 1998. Tehdy byly zastaveny spékací pásy na teplém úseku; studený úsek (skládky vsázkových surovin) fungoval do prosince téhož roku pro společný vysokopecní provoz Vítkovic a tehdejší Nové huti. Poté přišli likvidátoři továrny a definitivně byla aglomerace opuštěna na začátku nového tisíciletí. Od té doby se z ní stala továrna duchů – komín definitivně dokouřil, rozpadající se budovy pohltila náletová zeleň, v níž si lebedily srny a divocí králíci, opuštěnými a tichými prostory se proháněl vítr, tu a tam se po posledních dělnících válely pohozené ochranné přilby.
Čerstvé otisky podrážek v nánosech červenohnědého rudného prachu svědčily o tom, že do těchto zapomenutých míst občas ale přece jen ještě vkročila živá duše. Málokdo se však do aglomerace odvážil, protože mezi lidmi kolovaly historky o rusky hovořící ochrance na čtyřkolkách, která se s nezvanými návštěvníky opravdu tvrdě vypořádá. Proslýchalo se, že jsou schopni každého příchozího zmlátit a že pro výstrahu dokonce vláčeli za čtyřkolkou svázaného sběrače kovů. Existovaly však i zvěsti daleko bizarnější, například o satanistické sektě, která zde vykonávala své rituály, nebo o iluminátech, kteří mají údajně na svědomí podivné trojúhelníkové otvory vysekané do zdí. Aglomerace tak nesla stigma zakázané zóny, kam je lepší vůbec nechodit.


Na ty, kteří se přece jen rozhodli podstoupit adrenalinový zážitek a do aglomerace se vypravili, aniž by byli přistiženi ostrými hochy na čtyřkolkách, čekaly úchvatné scenérie i tajuplná zákoutí.
Bylo například nepřehlédnutelné, že aglomerace je zbarvená do červenohněda. Onen rudný prach se totiž usadil v takřka každém póru opuštěné továrny – zalezl do skulin mezi drolícími se cihlami, zbarvil do oranžova rozbité okenní tabule a ve spékárně (tam, kde probíhala hlavní část výrobního procesu – spékání železné rudy v aglomerát) z něj vznikly doslova závěje, v nichž každý návštěvník zanechal své otisky. Samotná spékárna koneckonců působila dojmem, jako byste se ocitli v samotném pekle, a démonický dojem byl ještě více umocněn, když dovnitř svítily paprsky slunce, probleskovaly mezi rezavými sloupy a vytvářely okouzlující hru světel a stínů.
Naopak při návštěvě velínu bylo k zaplašení děsivé tmy zapotřebí svítilny. V kuželu světla se zjevovaly oprýskané zdi, vybrakované rozvodny, regály plné náhradních dílů, především pak ale místnost samotného velínu. Celé místnosti, obložené dýhovanými deskami, dominoval kontrolní panel plný světel, tlačítek, přepínačů, manometrů a dalších indikátorů. Vše už pochopitelně nefunkční a z velké části rozkradené. Na polici ležely zaprášené knihy, do nichž velináři denně zapisovali prostoje jednotlivých spékacích pásů, i šanony plné lejster, z nichž se dalo vyčíst ledacos o provozu aglomerace. Například to, že 6. září 1991 vznikl na spékacím pásu č. 1 kvůli poruše prostoj trvající 73 minut nebo že za duben 1987 bylo na aglomeraci vyloženo celkem 8 385 vagonů, z toho více než polovina na rotorovém výklopníku. Byl to zvláštní pocit, listovat těmito písemnostmi v temnotě a hrobovém tichu uprostřed dávno „mrtvé“ továrny…
Zdaleka ne všichni věděli, že podzemí pod aglomerací bylo protkáno spletí tunelů, jimiž putovaly na pásech vsázkové suroviny vyklopené z vagonů. Patnáct metrů hluboké prostory však bylo možné prozkoumat snad jen s potápěčskou výbavou. Když se totiž aglomerace na přelomu tisíciletí likvidovala, byla zastavena i čerpadla a podzemí tak postupně zaplavila spodní voda. Bylo sice možné sestoupit až ke kalné stojaté hladině, ze které vyčnívala rezavá torza pásových dopravníků, níže to však už nešlo. Příchozí zvědavci si tak mohli jen domýšlet, jaké bludiště se v zatopené hloubce skrývalo.
V aglomeraci nebylo na místě riskování a nerozvážnost, neboť téměř na každém kroku číhaly zrádné a nebezpečné pasti – nesčetné díry v podlahách, otevřené chřtány zásobníků, korozí nahlodaná železná schodiště, plošiny bez zábradlí, šikmé a kluzké plochy dopravních mostů nebo zarostlé a tudíž skryté jámy. Některé partie továrny byly po dlouhých letech chátrání navíc v pokročilém rozkladu. Bylo tedy žádoucí být neustále ve střehu a důkladně zvažovat každý krok. Také se vyplácelo mít ve zdejším bludišti orientační smysl, neboť dopravní mosty vedly nahoru i dolů, odbočovaly všemi směry a všude byla spousta schodišť či žebříků.
Z původního technologického zařízení se v aglomeraci nedochovalo vůbec nic. Drtivá většina byla rozebrána už během likvidace továrny na konci devadesátých let a o zbytek se pak postarali sběrači kovů. V aglomeraci tak nakonec zůstaly jen zásobníky, přesypy a vratné válce či převodovky pásových dopravníků. Kromě nich bylo možné pod nohama zahlédnout i zbytky vsázkových surovin: krivojrožskou aglorudu, která byla určena ke spékání (připomínala načervenalou hlínu), kuličky rudných pelet dovážených z Ruska, vysokopecní koks, ale také finální produkt celé továrny – aglomerát.


Při pohledu z ulice Rudné se aglomerace jevila jako jakýsi industriální hrad. Větší i menší budovy, všelijak nalepené na sebe, křižovalo ze všech stran bludiště dopravních mostů a uprostřed toho všeho se do nebes tyčil majestát v červenobílém kabátě. Našli se odvážlivci, kteří vylezli na jeho vrchol (přestože tím do jisté míry riskovali vzhledem k tomu, v jak špatném stavu komín byl – uvolněné stahovací obruče, drolící se cihelné zdivo, chybějící rošty ochozů), jiní se podzemním kouřovodem vypravili na jeho dno. Byl to úchvatný pocit, stát na dně onoho stometrového tubusu a připadat si jako v jakémsi industriálním chrámu…
Komín před svým zánikem rozdělil lidi na dva znesvářené tábory; jedni usilovali o to, aby byl zachován jako připomínka provozu, který k vysokým pecím neodmyslitelně patřil, druzí jej odsuzovali jako ošklivost, které jsme se měli zbavit už dávno. Ať už byly argumenty obou stran jakkoliv racionální, jedno je jisté – aglomerace dnes zůstane už jen ve vzpomínkách lidí, kteří tam pracovali, a na fotkách odvážlivců, kteří se tam vydávali lovit záběry. Tam, kde se tato továrna dříve nacházela, je dnes holá a mlčenlivá planina, výmluvně svědčící o tom, že dosud stále neumíme vidět hodnoty i tam, kde na první pohled být nemusejí. Teď je již zbytečné litovat hmotné ztráty, bylo by ale nespravedlivé, kdyby tato továrna upadla zcela v zapomnění. Vždyť nebýt jí, vítkovické vysoké pece by jen zbůhdarma stály a neměly by co tavit. Protože bez železné rudy to zkrátka nešlo…
Na závěr bych rád opravdu velmi poděkoval kamarádovi Pavlu Nitkovi, který na aglomeraci deset let pracoval. Ochotně zodpověděl spoustu mých otázek a také se podělil o zajímavé zážitky z dob, kdy tato
továrna ještě naplno fungovala. Právě díky jeho historkám se mi naskytl ucelený obraz zajímavého vítkovického provozu, kde práce bývala sice dřinou, ale o úsměvné příhody tam nebyla nouze.

Michal Šíma

Foto: aglomerace v 80. letech (zdroj: archiv MMO)


Letecký snímek: aglomerace v roce 1998, těsně před ukončením provozu