Milá sestřičko,
je to k nevíře, ale jsem nositel státního tajemství a se mnou celé kupé vlaku z Frýdlantu do
Ostravy. Proč, protože jsem zase potkal toho chlapíka, co se mi před časem chlubil, že je
kanonýr.
Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, co je nového?
Dotyčný se rozpovídal a nebyl k zastavení. A tak jsme se dozvěděli, že ve slévárně rotšildova
walcwerku se už nedělají ty okrouhlé kusy litiny plné hrbolů a důlků, které pak natřené
dehtem se v pyramidách skládaly na dvoře a čekaly v mrazu a dešti, aby se pod názvem
dělové koule dodávaly naší slavné válečné flotile, co kotví v Boce kotorské. Kanonýr nám totiž
sdělil, že náboje do děl dnes vypadají jinak. Jsou prý to něco přes metr dlouhé duté válce
o průměru 24 cm. Mají stěnu tlustou 4 cm. Jejich dutina se naplní střelným prachem nebo
dynamitem. Vzadu jsou dvě měděné obruče, které se po výstřelu lodního děla zamáčknou,
aby prach neunikal. Vpředu má „koule“ silný hrot a vzadu má „koule“ přístroj, který umí
zapálit prachovou náplň ukrytou vevnitř. Po nárazu na koráb nepřítele se z koule stane
projektil co vjede do nepřátelské lodě a vevnitř vybuchne. Hrůza.
Výroba jedné takové střely stojí 140 zlatých a ostrý výstřel z děla na válečném korábu přijde
na 200 zlatých! Šílené peníze.
Pak svému povídání nasadil korunu. Minulý týden totiž navštívil walcwerk velitel rakouského
námořnictva admirál Sterneck s doprovodem vyfešákovaných námořních důstojníků, aby
se na vlastní oči přesvědčili, jaká je kvalita pancéřových plechů na křižníky a jak spolehlivé
dělové koule děláme. Pochlubil se, že admirál se šel také podívat, jak on střílí. A dodal:
„ještě štěstí, že můj kanón je napevno v jednom směru“. Nevím, co tím chtěl básník říci, ale
budiž.
Maryčko, mohu-li Tě poprosil, tentokrát je tento dopis určený jen a jen Tobě. Určitě víš proč.
Z Mariánských Hor Tě zdraví
bratr Josef, šachetní tesař.
1.říjen 1902