Připojená FotogalerieNejlépe to vystihl fotograf Viktor Mácha: „Jaké překvapení čeká ty, kteří se do prázdných chodeb odváží vstoupit! Slovo útlum zná hornictví České republiky moc dobře. Co ale konkrétně znamená, může člověk zakusit právě zde.“ A měl pravdu. Když bylo v roce 1999 rozhodnuto o útlumu perspektivního a rozvojového Dolu Paskov na Frýdeckomístecku a z hlubin země vyjel poslední vozík prvotřídního koksovatelného uhlí, jámy byly zasypány a těžní věž nemilosrdně zlikvidována. Někdejší Důl Paskov – podnik leninského komsomolu, nositel vyznamenání za zásluhy o výstavbu, jeden z nejmladších v OKR a ve své době také jeden z nejmodernějších – tak po 33 letech předčasně ukončil svou krátkou historii. Navenek nenabízí bývalý Důl Paskov nic zajímavého; v zatuchlých útrobách správních budov, nad nimiž se mlčky tyčí železobetonová skipová věž coby poslední dominanta, však narazíte na rozmanité pozůstatky původní lidské činnosti. Hlasy horníků jdoucích na šichtu dávno utichly; nyní se skličujícím bludištěm chodeb prohání vítr, z vlhkých stropů kape voda, oprýskané zdi zelenají plísní, rozbitými a špinavými okny, z nichž vlají záclony, dovnitř nakukuje do zaneřáděných místností slunce. Jako by celá ta depresivní atmosféra měla odvážnému návštěvníkovi, jenž zavítá dovnitř, neustále připomínat, že Důl Paskov je metaforicky řečeno mrtvý, že po pouhých třiatřiceti letech těžby uhlí přišel jeho definitivní konec.
Důl Paskov je charakteristický i tím, v jakém prostředí je situován. Rozkládá se stranou všeho dění, skoro by se mohlo říci v zapadákově, ačkoliv poblíž vede rušná rychlostní silnice R56 na Frýdek-Místek. Z paskovských odvalů a hald, připomínajících téměř měsíční krajinu, jsou na dohled Beskydy s dominující Lysou horou. Východně za areálem dolu protéká řeka Ostravice obklopená zelení a nedaleko, v okrajových částech Hrabové, se pasou na rozlehlých loukách koně. Rovněž rozbahněný kopeček naproti budově závodního klubu pravidelně ožívá díky fanouškům motokrosových závodů. Atmosféru „zapadákova“ coby zapomenutého koutu světa dokreslovala také skutečnost, že ještě nedávno byla před správní budovou dolu konečná stanice autobusových linek 39 a 50.
Právě proto má Důl Paskov svůj typický genius loci. Není zvláštnějšího pocitu, než když procházíte opuštěnými správními budovami, v nichž se zastavil čas, a zvenčí se ozývá burácení strojů na motokrosovém závodišti, zatímco z opačné strany zase slyšíte, jak po železniční trati ke stále funkční úpravně uhlí rachotí vagóny. A když se z pošmourné oblohy spustí déšť a kapky začnou bubnovat do zašpiněných oken, rozhostí se naopak hluché ticho. Právě v takových okamžicích si plně uvědomíte, co vlastně znamená slovo „útlum“. Přesně jako to řekl Viktor Mácha. Čas tady absolutně přestává mít smysl.
Jestliže se skutečně odvážíte vstoupit do oněch útrob zpustlých budov, téměř na každém kroku budete míjet ohromné množství věcí, které tam byly ponechány svému osudu. Nebýt všudypřítomného nepořádku, všechna ta nalezená zátiší by působila dojmem, jako by zaměstnanci opustili svá pracoviště teprve včera. Po šatnách se válí spousta přileb, holínek a respirátorů. V koupelnách visí na okachlíkovaných zdech špinavá zrcadla, na podlaze jsou rozsypána šeříková mýdla. V koupelářově kamrlíku se ze zdí odlepují lechtivé plakáty nahotinek, na háčcích visí klíčky od šatních skříněk horníků. Na dveřích do oddělení výrobně-technické propagace visí zašpiněná sovětská vlajka coby svědek časů komunismu, v rozmnožovně jsou vysypána polystyrénová písmena pro tvorbu nápisů na nástěnky, zaneřáděný stůl je pokryt desítkami černobilých fotografií zachycujících významné okamžiky ze života dolu. Na lůžkách v ošetřovně leží zmuchlaná prostěradla, polštáře a přikrývky, na podlaze nepoužité balíčky obvazů a plata s ampulemi léčiv. Pozůstalé kusy nábytku a police v kancelářích jsou plné šanonů, všude se válejí svazky všelijakých lejster a objemné hromady písemností, na stolech leží prázdné kávové šálky, sešívačky, propisovačky a kancelářské svorky, na zdech visí vybledlé kalendáře z roku 1999, na podlahách jsou vlhké koberce. Na tabulích ve známkovně visí plno známek, v kantýně jsou naskládány přepravky na pečivo, ve výplatní místnosti stojí nedobytný trezor, laboratoř je dodnes prosycena odérem chemikálií. A do utržené výtahové kabiny, uvízlé v šachtě, by rozumný člověk jistě nevstoupil.
Zrak všímavého člověka nepřehlédne v těch hromadách nepořádku a zapomenutých věcí ani rozsypané čisté vložky do respirátorů, náhradní reflektory hornických lamp, sebezáchranný přístroj, kotouče děrných pásek užívaných v dnes již zastaralém dálnopisu, gramofonové pásky či magnetofonové kazety, pořadače s diapozitivy pro účely školení, fólie k promítání v Meotaru, polystyrénové holubice míru, zelenočernou hornickou vlajku, geologické vzorky z vrtů, harmonikové nasávače, detekční trubičky, krabici s rozbuškami nebo dokonce zarámované zažloutlé portréty Václava Havla s trikolorou a nápisem „Záruka svobodných voleb“.
Nemluvě o všude se povalujících písemnostech, během jejichž prohlížení bývá člověk překvapen, co všechno v bývalém Dole Paskov nalezne. Ať už to jsou instrukce vědeckovýzkumného uhelného ústavu, vyhlášky Českého báňského úřadu, raportní knihy, potvrzenky pracovní neschopnosti, výplatní sáčky, pracovní posudky jednotlivých zaměstnanců, směnovnice, kolektivní smlouvy, telefonní seznamy, zápisy z porad, výpočty poklesů, zprávy o výsledcích generálních prověrek bezpečnosti práce, zprávy z vyšetřování mimořádných událostí, plány rubání, dokumentace strojních zařízení, hlavičkové papíry, členské průkazy ROH, propagačně-náborové brožury a mnoho dalšího.
Každá z těch věcí má svůj vlastní příběh. Některé šanony naleznete uloženy v krabicích; při uzavírání dolu měly být důležité dokumenty zřejmě odvezeny, ale pak jakoby si to někdo rozmyslel, a tak v krabicích přečkávají dodnes. Je to zvláštní pocit, když listujete stránkami deníku, přičemž dlaně máte černé od špíny, a čtete si několik let staré poznámky psané rukou neznámého člověka. Při prohlížení všech těch artefaktů jako byste byli vtaženi do minulosti, jako byste za svými zády slyšeli hlasy horníků jdoucích na šichtu. Stačí však od nalezeností odvrátit pohled a vaše vědomí okamžitě probleskne zpátky do reality současnosti. Hlasy umlknou a vystřídá je opět hrobové ticho. Ticho symbolizující smrt Dolu Paskov.
Důl Paskov, stejně jako všechny doly na území města Ostravy, doplatil po roce 1989 na významné hospodářské změny, které byly v republice po převratu uplatněny. Právě ty měly za následek, že se těžba na závodě Paskov stala nerentabilní a ztrátovou a že muselo být nakonec rozhodnuto o útlumu. Vozík s posledním uhlím byl vyvezen na povrch v sobotu 26. června 1999 po šesté hodině ranní. Tím se také definitivně (a předčasně, neboť jak dokazují výhledové studie, Důl Paskov měl těžit uhlí ještě v roce 2010) uzavřela krátká hornická historie jednoho z nejmladších dolů v OKR. Pro tisíce paskovských pracovníků útlum představoval také nepříjemnou povinnost hledat si zaměstnání jinde, v čemž jim naštěstí pomáhala nejen odborová organizace Dolu Paskov, ale také frýdeckomístecký úřad práce. Ukončení těžební činnosti v lokalitě Paskov rovněž způsobilo, že už nebyly realizovány smělé a velkolepé záměry z 2.5. svazku Generelu OKR, které si určovaly za cíl vytvořit velký, skupinový Důl Paskov. Sametová revoluce a změny hospodářských poměrů s ní spojené všechny tyto plány zkrátka zničily. Nikdo nepočítal s tím, že konec přijde tak brzy.
Ocelová těžní věž nad vtažnou jámou padla 28. září 2002. Jak absurdní, že dnes se na jejím místě nachází pouze oplocený odplynovací komínek a mramorová náhrobní deska uprostřed travnatého plácku. Z trávy tu a tam vykukují rezavé kolejnice, po nichž jezdívaly vozíky s vytěženým uhlím. Železobetonová skipová věž výdušné jámy měla větší štěstí – původně měla být rovněž odstřelena, ale jelikož se při demolici mohlo vyskytnout riziko, že budou ohroženy okolní objekty stále funkčního úpravárenského komplexu, z tohoto záměru nakonec sešlo. Díky tomu zůstala tato dominanta, která je z daleka viditelná, naštěstí nedotčena. Po stranách věže je k vidění omšelé logo Dolu Paskov, rozbitými okny (v záři zapadajícího slunce kouzelně se lesknoucími) dovnitř vlétávají holubi, na střeše je zbytek velkých zkřížených kladívek coby neodmyslitelného hornického symbolu. Také tato věž skrývá ve svých tichých útrobách památky na časy zašlé hornické slávy. Pohodlné křeslo strojníka, složitý řídící pult plný všelijakých pák, tlačítek a ukazatelů či zaprášený retro telefon s otočnou číselnicí. Jen čtyřlanový těžní stroj je dnes pryč. Podlaha opuštěné strojovny, nacházející se na samém vrcholu věže, je pokálena holubím trusem a pokryta nánosem prachu.
Správní budovy, budova koupelen a budova závodního klubu jsou momentálně odsouzeny k nevyhnutelné demolici, aby uvolnily prostor pro rozšiřující se celní terminál. Bývalý Důl Paskov tak po zlikvidované těžní věži přijde o další neodmyslitelnou součást svého areálu, a to na úkor nenasytného kontejnerového překladiště. Před správní budovou již nepostávají autobusy městské hromadné dopravy, nýbrž kamiony čekající na odbavení. Je to typický příklad toho, jak bezohledně a pokrytecky jsme schopni sami sebe připravit o vlastní nerostné bohatství.
Opuštěné budovy se poté, co přestaly být střeženy, staly cílem zlodějů kovů, bezdomovců a narkomanů. Donedávna poměrně zachovalé stavby se tak vzhledem k častému rozkrádání rychle mění v odstrašující a žalostné ruiny. Pouze budova závodního klubu, kde se v dobách provozu Dolu Paskov často konaly nejrůznější plesy, setkání a další kulturní akce, není těmito pochybnými individui „navštěvována“, neboť od pokusů dostat se i tam je odrazuje přísně vyhlížející hlídač s respekt budícím německým ovčákem. Nemluvě o tom, že lidé se dnes kolem opuštěných budov údajně bojí chodit kvůli nebezpečným narkomanům a několikrát byly dokonce vykradeny odstavené kamiony.
Ačkoliv z bývalého Dolu Paskov dodnes funguje úpravárenský komplex, důl samotný je už bohužel minulostí. O to smutnější je fakt, že Paskovu bylo dopřáno těžit nejkvalitnější uhlí po dobu pouhých třiceti tří let. Při srovnání s většinou ostravských dolů, které těžily uhlí přes úctyhodných sto let, je tak rychlý útlum mladého, perspektivního a rozvojového Dolu Paskov skutečně absurdní záležitostí. Nyní definitivně zahlazujeme kvůli kontejnerovému překladišti i ty poslední stopy, které po paskovské šachtě vůbec ještě zbyly. Je zarážející, jak rychle jsme schopni likvidovat…
Co na závěr? Snad jen to, že se sluší s Dolem Paskov, pro něhož byl předčasný útlum obzvlášť nešťastnou záležitostí, naposledy rozloučit hornickým „Zdař Bůh!“. A zároveň si připomenout slova Viktora Máchy, hovořící za vše: „Kéž tímto způsobem nedopadnou všechna důlní díla naší podkopané země!“…
Chtěl bych tímto poděkovat svému taťkovi, že byl se mnou ochoten podstoupit tolik prohlídek spojených s fotodokumentací, dále také svým přátelům Ivaně Ulmanové, Petru Bátorovi a Elišce Nedvídkové z téhož důvodu. Zároveň děkuji i zmíněnému hlídači za to, že o dění kolem Dolu Paskov poskytl velice zajímavé informace, a fotografovi Viktoru Máchovi (www.viktormacha.com).
Více o Dole Paskov, zejména z odborně-technického hlediska, najdete také v mém článku zde: https://www.ostravaci.cz/?s=z-historie-ostravy&id=131
Michal Šíma (sima.mmm@seznam.cz)