Milá sestřičko a všichni ostatní,
můj kamarád Jacek z Haliče je na vyvrácení. Představte si, co se stalo jeho soukmenovcům, kteří k nám houfně přijíždějí, aby si finančně pomohli, protože u nich, na sever od Tater – v Haliči, je velká bída.
Když minulý týden v pátek odpoledně vystoupilo z vlaku od Krakova několik jeho krajanů, nic chytřejšího je nenapadlo, než se zeptat prvního Ostravaka, na kterého na nádraží v Přívoze narazili: proše pana, gdzie możemy znaleźć pracę ? Oslovený byl asi velký ferina, protože jim odpověděl: Práci? Mám pro vás něco lepšího. Když si zajdete do Národního domu, tam má svou kancelář verbíř a ten svobodnému vyplatí 200 zlatých a ženatému 300, když se zavážete, že půjdete na pomoc Burům do jižní Afriky.
Mezi těmi Haličany byl i Jackův vzdálený příbuzný a tak mám tu historku z první ruky. Žádná pavlačová povídačka. Haličané opravdu hned šli do Národního domu a tam se u výčepu ptali místních štamgastů, kdeže najdou toho, co si zapisuje dobrovolníky do války v Africe. A světe div se, jeden z nich si půjčil od kelnera tužku a zapsal si jejich jména. Pak jim řekl, že je bude čekat na druhý den, to je v sobotu v 10 hodin, aby jim dal peníze a potřebné informace, jak se dostat mezi Bury.
V sobotu obléhaly celé zástupy nezaměstnaných Haličanů Národní dům a vyhlížely verbíře, i když nikdo nevěděl, jak vypadá. Atmosféra houstla, že by se dala krájet. V poledne vyšel mezi ně nějaký další filuta a ukázal na právě přicházejícího pana doktora Š, co pravidelně chodí do Národa na oběd. Sotva pan doktor si sedl k polévce, už před ním stála čtyřčlenná deputace a žádala po něm, aby všechny shromážděné zapsal a dal jim nějaký foršus.
Dovedeš si, milá sestřičko, jistě představit jeho vyděšení a jak složitě musel vysvětlovat, že on s tím velkým podfukem nemá nic společného. Přesto všechno se zpráva o verbování rozšířila po Ostravě rychlostí blesku a tak i v neděli se před Národním domem shromáždilo tolik lidí, že je musela rozhánět policie. A to lilo jako z konve.
Kdyby to nebylo natolik trapné, že tolik lidiček je za pár stovek ochotno zaprodat svůj život, tak je to povedený šprým, který „někdo“ rychle a bez přípravy vymyslel. Abysis udělala představu o jaké peníze jde, tak oficielně se uvádí, že průměrná roční mzda horníka v Rakousku je 874 korun a připomínám, že jeden zlatý jsou dvě koruny.
Ale nejsmutnější na tom je, jak hluboko jsme klesli, když se zneužívá krutá válka za nezávislost osadníků jižního cípu Afriky, to je tam, co tam těží diamanty a kteří si řekli: dost bylo Angličanů.
Možná se zeptáš, jak dopadl ten Jackův příbuzný? Dobře. Jacek se o něj postaral a našel mu místo helfra na vedlejší koksovně. Nádvorního tam totiž dělá jiný jejich příbuzný z Haliče.
Mějte se na Starých Hamrech hezky.
Z Mariánských Hor váš bratr Josef, tesař na šachtě Ignát.
29.června 1902