Řeka Odra pramení se v Oderských horách na půlnoční straně a je druhou hlavní velkou řekou Moravy, vyvírajíc ve výši 600 m na východním svahu Lieslberku mezi dědinami Haslichtem a Kozlovem, východně od Olomouce probíhá napřed chladným a syrovým příčním údolím a dospívajíc k Odrám, městu dříve silně opevněnému a nyní čítajícímu 3966 něm. obyvatel, kdež průmysl soukenický se provozuje, přechází do daleko široko známého Kravařska (pojmenovaného tak po slavném rodu moravských šlechticů, pánů z Kravařů), kteréž probíhá od vtoku Opavy až po ústí Ostravice do Odry, lemuje hranici Moravy a Slezska Pruského.
V Přívozu loučí se Odra po 100 km toku v Markrabství s tímto, běžíc pak ještě krátkou dobu — cestou asi 15 km — na rozhraní rakouského a pruského Slezska, aby u města Bohumína překročila hranici a územím říše Německé se hnala dále. U Ratiboře počíná její vorová splavnost a z Vratislavy houpají se na ní parníky, jež odnášejí cestující a zboží k Baltu — do moře Východního.
Na Moravě má Odra mnohé, ale malé přítoky. Hlavnější přítoky jsou zprava: Lubina, která se pramení v Karpatech na Radhošti (1130 m) na Olympu starých to Slovanů, obstoupeném neméně romanticky oděnými druhy, pak Ondřejnice a Ostravice, která pije řeku Olešnou. Zleva přijímá Opavu s Moravicí.
Řeka Odra na území přívozském přísluší jen z polovice k této obci tvoříc pravý břeh, kterýž ještě v letech 1833. nízkým lesíkem ostíněn byl. Levý břeh přísluší pruskému Slezsku.
Na místě, kde lesík býval, jsou nyní pole a luka. Od času, kdy přívozské i jiné továrny, hlavně petrolejová rafinerie dr. Maxe Bohma a spol. v Přívozu odpadkové vody odváděti počala do Odry, zmenšil se živočišný život v ní, ač ne tou měrou jako v Ostravici, v níž po proudu od Vratimova počínaje, život živočišný takřka vyhynul.
Odra zaopatřuje město Ratiboř (Pruské Slezsko) vodou, jež v potrubí do města se uvádí. Odru z Přívozu překročuje silnice okresní dřevěným mostem, patřícím z polovice sousedícím říším. Dříve se převáželo a přejezd vozový byl nedaleko mlýnu čís. 22. (nyní Sigmunda Hechtra) v Přívozu, kdež Odra má plýtké řečiště až dodnes.
Cesta k němu vedla nikoliv po nynější okresní silnici, nýbrž podél čís. 14 a 15 a pak podél mlýnského potoku (v nynější Dolní ulici) až k zmíněnému mlýnu, naprotiv něhož za potokem přes cestu u předního, severovýchodního rohu domu č. 23 stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Převážení obstarávali obyčejně soukromníci na břehu řeky aneb v blízkosti jeho bydlící. Proto o právo k převážení přes Odru domáhala se i obec Přívozská sama.
Žádost podaná c. k. okresnímu hejtmanství v Místku zůstávala však bez odpovědi. Následkem toho asi v polovici roku 1875 podala obec poháněcí žádost za vyřízení, navrhujíc, že by se výtěžku docíleného mohlo upotřebiti buď na uhrazení obecních nutností, aneb se ukládati, až by z peněz těch se mohl zaplatiti náklad za upravení mlýnského potoka. Obec si právo na zřízení převozu přes Odru chtěla zajistiti ještě před založením „Vodních knih“, do nichž jednotlivá práva na vodách pojata býti měla. Ale pruské úřady se proti udělení práva na zřízení převozu na převážení osob odmítavě vyjádřily, odůvodnivše to brzkým uskutečněním zamýšleného přemostění Odry mezi Přívozem a Petřkovicemi (Pruské Slezsko), o čemž obci dáno bylo c. k. okr. hejtmanstvím v Místku (výměr ze dne 30. XII. 1879 č. 8140) vyrozumění.
A tak stavbou dřevěného mostu (1880-2), spojujícího až na dnešní dny Rakousko-Uherskou říši s Německou, sešlo se všeho. Na řece Odře mezi Hrušovém poblíž nynějšího, asi před 100 lety zřízeného převozu ve vzdálenosti asi 200 metrů po proudě a mezi Koblovem (vsi v Pruském Slezsku) jest definitivně vystavěn řádný jez, k čemuž daly pruské úřady podnět. Na žádost koblovského mlynáře Ignáce Smíčka, kterýž splav či jez tento sám na své útraty opravil na základě komisionelního jednání v Hrušově, dne 21. září 1871 odbývaného, o čemž protokol na úřadě obec. představenstva v Mor. Ostravě vyložen byl. Ale záležitost zase usnula, avšak proudy Odry nedaly jí klidu vtíráním se stále do území, protož dne 10. listopadu 1873 na pobídku zem. rady v Ratiboři znovu se jednalo v Opolu (Pruské Slezsko) o výstavbě jezu, k čemuž i Rakouské úřady a interesenti tuzemí zazváni byli. (Výměr c. k. okr. hejtmanství v Místku, 27. X. 1873 č. 9376.) Na to teprve jez v nynějším svém útvaru z různých příspěvků postaven. Na tomže místě totiž býval už od let 1860 splav, ale nevyhovoval. Při původním opravování (1878) splavu jmenovaný mlynář takřka o všechen svůj majetek přišel.
Převoz mezi Hrušovem (Rak. Slezsko) a Koblovem (Pr. Slezsko) stává asi 100 let. Zřízení převozu uskutečnili té doby majitelé panství Šuleřovického a Hrušovského. Původně měla osada Koblov zřízení podniknouti, za kterýmž účelem měla na své útraty prám na vodu položití. Tak učiniti se obce zdráhala. Následkem toho učinil tak majitel panství Šuleřovickéko. Koblované si pouze vyhradili tu výsadu, že sedlák měl ročně za převážení všeho všudy 60 feniků a domkař 50 feniků buď panství, aneb nájemci dopravy převozní platiti. Tato výsada je dodnes v platnosti, jen že s tím rozdílem, že sedláci nyní sypou 1/2 měřice obilí (rži) za převážení.
Převáží se od 4 hod z rána do 10 hod večer. V noci v pozdější hodinu převážejí se dělníci zaměstnaní v továrně na sodu v Hrušově sami. Za dne převážení obstarává nájemnicí Karolínou Schönherzovou k tomu najatý dělník.
Osoby se převážejí na loďce, dobytek a povozy na prámu, řetězem připevněném k lanu z drátu spletenému a z jednoho břehu na druhý nad Odrou napnutému. Řetěz připojen je ku kolečku, které jede po lanu, k tomuto jsouc tak připevněno, aby spadnouti nemohlo. Dělník vpředu stojící a lana se držící řídí pak převoz posunováním rukou na laně.
Dokud most na okresní silnici mezi Přívozem a Petřkovicemi se rozpínající nad Odrou nebyl vystavěn, vyneslo převážení i 1200 tolarů (asi 3600 zl.) ročně nájmu panství Šuleřovickému. Nyní se platí nájemného ročně 400 marek (asi 240 zl.) zmíněnému panství a 200 korun jistému Františku Schindlerovi, majiteli usedlosti čís. 16 v Hrušově, jehož předkové (té usedlosti) svého času právo na převoz od vrchnosti Hrušovské za jakous výslužnost učiněnou — darem a v uznání obdrželi. F. Schindler právo na převoz s usedlostí vyženil.
Odměna za převážení stanovena je tarifem umístěným na dřevěné, čtyrhrané, asi 80 metrů od levého břehu Odry vzdálené, dřevěné chýši pro hlídače. Obě strany břehů jsou pozorovány finanční stráží obou sousedních říší.
Pracovníci požívají zvláštní výhody: Koblovští platí 20 halířů, Hrušovští 30 halířů měsíčně. Nyní se vyjednává mezi obcemi Hrušovem a Koblovem i jednotlivci obcí těchto, jakož i úřady rakouskými a pruskými, aby po způsobu Bohumínském na místě stávajícího převozu v Hrušové přes Odru most dřevěný postaven byl a zdá se, že myšlenka tato vbrzku uskutečněna bude, jelikož všichni zúčastněnci opravdový zájem jeví, aby potřebě této tak naléhavé vyhověno bylo.
V letech 1874—78 trvala také různá vyjednávání mezi vládami zůčastněnými, aby se předešlo navrácení řeky Odry do starého, opuštěného řečiště svého, jelikož na levém břehu (Pr. Slezsko) se v řece písek a štěrk usazoval, nános proud srážel na přívozský břeh, jej ohrožoval a hlavně když ledové kry táhly v zimě. Obec Přívozská byla tu takměř bez rady a pomoci, jíž se, kde jen mohla, dovolávala a kromě toho i inspektorát horní c k. privátní Severní dráhy cís. Ferdinanda v Mor. Ostravě přidržeti se snažila k tarasirování pozemku, jehož okraj tvořil z části ohrožovaný břeh.
Ale inspektorát poukázav (1875) na to, že trhání břehu a nános utvářil záležitost tím způsobem, že tu ne už jednotlivce, odpomoci může, nýbrž obě říše, případně země, an se jedná o posunutí zemských a říšských hranic. Následkem toho obecní představenstvo i v tom směru všechny kroky u úřadu podniklo.
Ze dne 3. IV. 1876 č. 5958) oznamovalo c. k. okr. hejtmanství v Místku, že záležitost ohledně zamýšleného přemostění s úřady pruskými vbrzku příznivě asi vyřízena bude a proto že je nutno vyčkati, pak odpadne tarasírování, an most v místech zanesených stavěn býti měl.
A takž i tato záležitost překročením Odry mostem a výstavbou okresní silnice k němu vzala za své, ač ještě 29. září 1880 odbývala se v Přívozu komise ohledně vynalezení opatření, jak by se proud podél břehu Odry z pravé strany na levou odvrátiti nechal a jak by se další zanášení levého břehu zamezilo. Obě zůčastněné vlády byly zastoupeny při jednání tom. Za Přívoz přítomen byl starosta obce Frant. Russ, za Mor. Ostravu radní obce Josef Schwab a Jan Kraus, za okr. silniční výbor jeho předseda, Frant. Böhm.
Avšak rozpnutí mostu nad tichými sice, ale ve chvílích rozmaru dravými proudy řečiště Odry se nikterak nezamezily periodické zátopy v Poodří. Jest toho i silnice okresní příčinou často, že stavuje rychlejší odtok rozvodněné Odry. Zátopy tyto se obyčejně z jara a někdy i na podzim dostavují.
Obyvatelstvo Přívozu a okolí uvyklo na toto elementární divadlo. Vžilo se do poměrů a počítá s nimi. Pro oko příchozích jest podobná záplava obrazem bázeň vlévajícím, jinak ale malebným a zvláště když proudy se valí ve výši až půl metru přes zmíněnou silnici a převážení pracovnictva, z Pruského Slezska buď z práce aneb do práce do závodů a podniků v okolí na hranicích v Moravě a ve Slezsku jdoucího, se na útraty okresního silničního výboru Mor. Ostravského zahájí. Při takové zátopě v roku 1887 zachránil jistý Vojtěch Lepjař, narozen 1868 ve Veličce (Halič), pacholek z Přívozu, s nasazením života jednomu horníkovi z Pruského Slezska, který se pustil bez všeho po cestě sám pěšky, život a byl za to odměněn vládou. Dostal 25 zl. odměny, neb pro svůj nepravidelný život nemohl býti doporučen k vyznamenání.
Přívozská obec také svého času petici podala na sněm říšský za regulování řeky Odry, obíhající hranice obce vícero náhlými zákrutami, které toho vinny jsou, že v dobu rozvodnění Odry proudy nemohou se přímo brati.
Ale marně. Jen společná akce obcí a zemí zúčastněných vésti by mohla ku kýženému cíli.
Zatím se těší obyvatelstvo v celém obvodí Poodří a zvláště Přívoz, že záplavy zažehná uskutečnění projektu o výstavbě Dunajsko-Oderského kanálu a zřízení této vodní cesty na Odře, neboť není naděje, že by k upravení břehu Odry jmenovitě na území Lhotky (Ostravské) a Přívozu tak vbrzku došlo. Obce tyto mají jiné, veliké výdaje a jiní faktoři se pro upravení břehu tak lehounce nerozehřejí.
V obvodí Přívozu jest Odra místy až 6m hluboká a jest i v létě koupelnou i plovárnou lidu ponejvíce dělného, ač se většinou koupání v Odře zakazuje. Přestoupení zákazu tohoto zaplatilo už mnoho lidí svým životem, našlých smrt ve vlnách Odry.
Přívozský starostenský úřad obce vykazuje (asi od 1890) obyčejně jedno až dvě místa v řece, kdež se dovoluje koupání.
Tarif
pro převoz na Odře (jest zdělán německy na desce bíle natřené a černo vyznačen),
I) Za, osoby i za to, co sebou nesou, každá osoba 3 feniky
II) Za koně:
a) Z jednoho koně neb mezka 15 feniků
b) Z jednoho kusu hovězího dobytka aneb z osla 10 feniků
c) Z hříběte, telete, ovce, kozy, bravka aneb z jiného malého dobytčete, které
je volné aneb se žene 3 feniky
d) Z drůbeže, která se žene, za každých 10 kousků 3 feniky
III) Z povozu kromě určeného za přípřež pod II.:
a) Za vůz s nákladem 30 feniků
b) Za vůz prázdný 15 feniků
c) Z ručního vozíku, koleček (taček ručních, saní buď s nákladem neb bez něho) 80 feniků
Takto popsal řeku Odru Jan Grmela, než se stal tajemníkem radnice v Čertové Lhotce v roce 1900 (dnešních Mariánských Hor).
Pro ostravaci.cz přepsal Jirka Jezerský