Připojená FotogaleriePři archeologickém výzkumu v Ostravě – Přívoze v roce 1942 byl nalezen pazourkový pěstní klín, jehož stáří bylo odhadnuto na 150 000 až 300 000 let. Tento pěstní klín dokazuje přítomnost člověka na tomto území již ve starší době kamenné.Na kopci Landeku v Ostravě – Petřkovicích archeologové prokázali nejstarší použití uhlí jako paliva již v mladší době kamenné, asi před 30 000 lety. Uhlí bylo dobýváno z výchozů na svazích kopce.Zhruba o 500 let dříve, než bylo v revíru znovuobjeveno uhlí, byly na jeho území doloženy tři významnější obce, a to v roce 1223 Orlová, v roce 1229 osada na dnešním území Slezské Ostravy a v průběhu 13.století i Fryštát, i když první písemné zmínky o Fryštátu a Karviné pocházejí z let 1302 až 1315. Tyto obce byly postaveny podél starých obchodních cest, solné, železné a jantarové.Zájem o nerostné suroviny na území dnešního Ostravsko-karvinského revíru se projevil již v průběhu 13.století a také ještě v pozdějších dobách, a týkal se solných pramenů v okolí Orlové a Karviné.Někdy kolem poloviny 17.století byl proveden na svou dobu rozsáhlý geologický průzkum na území tehdejšího Těšínska a Frýdecka, který měl ověřit nejen výskyty soli, ale také železných rud. Tyto rudy byly postupně objevovány v blízkém podhůří Beskyd, v oblasti od Třince směrem na jihozápad až za Ostravici a Hamry.Krajský hejtman přerovského a později i olomouckého kraje, hrabě Václav Kořenský, byl jedním z prvních, kteří pochopili význam uhlí pro další hospodářský význam země. V roce 1753 požádal o udělení privilegia na 20 let výlučně pro kutání uhlí. Jeho žádost byla ale zamítnuta, protože toto privilegium by znemožňovalo pátrat po uhlí dalším zájemcům. Kořenský ale uhlí našel, i když není známo, kde na Ostravsku to bylo. Je však prokázáno, že zkoušky uhlí, které Kořenský našel, byly provedeny v kovárně Jiřího Himmlera v Brně 24.11.1753 a dopadly dobře. Nálezu však nebylo využito a brzy se na něj zapomnělo.Další, a také nevyužitý, nález uhlí ohlásil 29.10.1757 držitel manského statku Sedlnice u Příbora František Karel Josef z Eichendorfu. Uhlí bylo nalezeno na pozemcích hraběte Františka josefa Wilczka ve Slezské Ostravě. Výsledky zkoušek tohoto uhlí ale nedopadly dobře, protože uhlí bylo odebráno ze zvětralého výchozu sloje.První zpráva o nálezu uhlí s uvedením místa nálezu, která již byla brána i nadřízenými úřady v úvahu, pochází až z roku 1763. Uhlí objevil a jeho nález oznámil hornímu úřadu v Kutné Hoře klimkovický mlynář Jan Augustin. Uhlí bylo objeveno na výchozech slojí v údolí Burňa, v místech za bývalou koksovnou dolu Trojice ve Slezské Ostravě. Podle zprávy kutnohorského hormistra Jana Antonína Alise, potvrdily zkoušky u opavských kovářů dobrou jakost černého uhlí. Teprve v červnu 1767 byli vysláni horníci na průzkum výskytu uhlí na Ostravsku, Těšínsku a Bialsko-Biasku. Pravdivost údajů, získaných horníky, potvrdil šichtmistr Lutz 14.6.1767. Na jaře příštího roku pokračoval průzkum a Lutz objevil dalších 7 výchozů uhelných slojí. Začal razit dvě štoly a hloubit jednu kutací šachtici. Lutz provedl celkem 11 pokusných kutání a odhadl zásoby uhlí na 15 až 20 let při tehdejším způsobu dobývání.Objev uhlí ve Slezské Ostravě se dlouhou dobu připisoval slezskoostravskému kováři Janu Keltičkovi, který začal pro svou vlastní potřebu povrchově dobývat uhlí již okolo roku 1776. Úřední oprávnění pro štolové dobývání uhlí obdržel Keltička 28.10.1776. Tento den byl až do roku 1838 slaven na paměť začátku dobývání uhlí ve Slezské Ostravě a při hornických slavnostech dostával každý havíř Wilczekových dolů stříbrný dvacetník.
Na začátku 70.let 18.století začal pátrat po uhlí na karvinském panství hrabě Larisch a již v roce 1776 zahájil těžbu na vrchu Čechovice, na jehož východním svahu vycházely na povrch dvě uhelné sloje. V té době se také začalo s těžbou uhlí na Hlučínsku. Baron Grutschreiber, držitel hlučínského panství, dostal 20.2.1782 povolení na zarážku jámy a 20 důlních měr s právem těžit uhlí z objevené sloje Juliána na petřkovickém katastru a současně dostal i povolení k zarážce štoly ve sloji Vilemína.
Rozvoji těžby uhlí napomohlo jeho zařazení mezi regální nerosty v roce 1789 a hlavně průmyslová revoluce, která probíhala na začátku 19.století.
Hornoslezská pánev zabírá plochu asi 6500 km2 a je budována sedimenty karbonského stáří, které jsou téměř úplně překryty mladšími sedimenty pokryvného útvaru, zejména v její produktivní části. Samotný ostravsko-karvinský revír zaujímá ve své klasické části rozlohu asi 160 km2. V této uhelné pánvi je zastoupen jak neproduktivní spodní karbon o mocnosti kolem 2000 m, tak i svrchní, produktivní karbon, dosahující v západní části mocnosti 4000 až 7000 m, ve východní jen kolem 1200 m.
Hornoslezská pánev je paralická a autochtonní, takže až po hranici mezi ostravským a karvinským souvrstvím jsou horniny mořského původu. Sedimenty karvinského souvrství jsou ale sladkovodního původu.
V podloží pánve je vyvinut devon a místy i krystalinikum. V jižní části pánve byly přes karbon nasunuty sedimenty starších třetihor a druhohor při karpatském vrásnění. Karpatské příkrovy dosahují mocnosti až 2000 m. Převážnou část hornoslezské pánve však většinou překrývají nestmelené sedimenty miocénu, pleistocénu a holocénu s kolísavou mocností do 800 m.
Uhlí v ostravsko-karvinském revíru dosahuje různého stupně prouhelnění, vyskytuje se zde jak uhlí energetické, tak i koksovatelné až po uhlí antracitické.Hornoslezská pánev byla postižena jak vrásovou, tak i zlomovou tektonikou a v ostravsko-karvinském revíru se vyskytuje celkem 92 dobyvatelných slojí.Pestré vrstvy tvoří horniny, převážně červeně až hnědočerveně zbarvené. Jejich výskyt je vázán hlavně na pásmo sedlových slojí, ojediněle se vyskytují i ve vrstvách sušských. V místech, kde jsou pestré vrstvy vyvinuty, uhelné sloje buď chybějí, nebo jsou zastoupeny s výrazně zmenšenou mocností a se znehodnocenou uhelnou hmotou, nazvanou “mrtvé” uhlí.Podle stávajících názorů jsou pestré vrstvy tvořeny buď usazeninami vzniklými přeplavením fosilních kaolinicko-laterických zvětralin, nebo to jsou samotné zvětraliny, zachované jako autochtonní, přímo na místě vzniku. Třetí možnost jejich vzniku podporují nálezy tufů, vypálených jílovců a syngenetické efuze v pestrých vrstvách. Je možno předpokládat, že pestré vrstvy vznikly vulkanickou činností a redepozicí zvětralých efuziv a pyroklastik.Další geologickou zvláštností revíru je výskyt tzv. detritu, což je v podstatě zvodnělá a proplyněná svahová drť s pískem na karbonském reliéfu, překrytá pokryvným útvarem. Plocha pokrytá detritem měří kolem 270 km2 a mocnost detritu se pohybuje od 50 do dosud známého maxima 284 m, které bylo zjištěno na tzv. paskovském hřbetu. Suchá směs metanu s oxidem uhličitým tvoří čepice v nejvyšších polohách detritu s tlakem 20 až 30 atm.V minulosti způsobily průvaly detritu do důlních děl obrovské škody, např. zatopení 413 m hluboké jámy Bedřich do úrovně 92 m pod povrchem za 11 hodin, na dole Čs. armády v Karviné bylo při průvalu detritu v 19.sloji zatopeno celé patro a v dole Julius Fučík I v Petřvaldu nastal průval asi 1 milionu m3 metanu do dolu. V jiných uhelných revírech nebyl výskyt detritu zjištěn. V ostravsko-karvinském revíru se vyskytuje na severních, východních a jižních svazích karbonského hřbetu.V některých dolech revíru vyvěrá řada minerálních pramenů. Jejich původ je vázán buď na detritové polohy, nebo na písčité vložky ve slínovcích. Minerální vody, které se zde vyskytují, jsou dvojího druhu, a to sodno-bikarbonátové s obsahem oxidu uhličitého a s obsahem soli 8 – 10 g/l, nebo sodno-vápenato-chloritové, zvláště na Karvinsku, s obsahem 10 – 70 g soli/l a také s obsahem bromu až 55 mg a obsahem jódu až 35 mg/l. Tyto jodobromové vody, obdobné darkovským lázeňským pramenům, byly jímány na dole František v Horní Suché, kde se odpařovaly a expedovaly jako léčivé soli do koupelí. Výskyt teplé solanky byl znám z důlního vrtu z hloubky -700 m na dole Petr Bezruč. Na dnes již zlikvidovaném dole Šverma v Mariánských Horách byla jímána uhličitanová kyselka a prodávána jako minerální stolní voda. Prameny minerálních vod byly známy i z dalších dolů, např. Hubert (Stachanov) v Hrušově, Anselm (Urx) v Petřkovicích, či František v Přívozu.
Po roce 1989 byly ostravské doly uzavřeny, v provozu zůstala pouze karvinská část revíru, důl Paskov a Staříč u Frýdku-Místku. Důl Frenštát byl dán do mokré konzervace.
zdroj: http://www.hornictvi.info/