Milá sestro Maryčko,
v pondělí k večeru, jak pravidelně chodíme na jedno, jsme si vyslechli novinu všech novin, o které určitě už víš, ale nedá mi to, abych ti nenapsal, co vím já.
Přisedl si k nám ke stolu starosta pan doktor May a pravil, že ve čtvrtek si odskočil do Frýdlantu, kde se konala ta velevýznamná beskydská událost století. Byl se podívat, jak pan arcibiskup Bauer pokřtí vlak z Frýdlantu do Bílé. Přijel pozdě, takže nestihl ranní mši v kapli frýdlantské hutě, ale stihl se připojit k průvodu slavnostních hostí, co směřoval na nádraží. Právě tam se konal obřad svěcení. Potkal se tam s řadou známých starostů, kteří pak spolu s Jeho knížecí jasností olomouckým arcibiskupem, poté co pokropil lokomotivu svěcenou vodou, nastoupili do ozdobeného vlaku. Za pronikavého pískání a vypouštění páry se mašina vydala na svou první oficiální cestu do Bílé. Za jízdy, která trvala asi hodinu, vyhrávala vojenská kapela 3.pěšího pluku z Těšína. V zámečku, nedaleko Hochfeldera se pro vybrané hosty konal slavnostní oběd. Toho se náš pan starosta nezůčastnil a šel se se starostou z Raškovic, panem Adámkem, o kterém jsem Ti už párkrát psal, projít směrem na Mezivodí. Vyprávěli si o komplikacích, které pozdržely tuto významnou stavbu. Adámek si prý při té příležitosti postěžoval, jak moc se mu nedaří zřídit železniční spojení Dobré u Frýdku s Morávku, samozřejmě přes Raškovice, o kterém se mluví již také drahnou dobu.
Stavba železné dráhy do Bílé se u nás na Hamrech přetřásala už od dob, kdy náš tatínek získal místo na šachtě Ignát v Čertové Lhotce. Určitě si pamatuješ sestřičko, jak v neděli nešel ani spát, aby o půlnoci vyšel z chalupy, protože musel včas dojít do Frýdlantu na první ranní vlak. Také já musím, když jedu do Mariánek, chodit do Frýdlantu pěšky, pokud nemáme, my kluci co spolu dojíždíme, domluvenou furmanku. Některé jedou dokonce až z Uher. Je pravdou, že při cestě do Beskyd je koňských povozů u frýdlantského nádraží přistaveno vždy dost, v kteroukoliv hodinu. Ještě se nestalo, že by mne někdo nesvezl.
A tak si vzpomínám, že o železnici k nám do hor, se mluvilo už v roce 1900, kdy bylo ve Frýdlantě velké shromáždění zainteresovaných okolních obcí, kde jim byly předloženy projekty pana Söllingera, továrníka z Brušperka a pana Grätze, obchodníka se dřevem z Vídně, týkající se stavby dráhy z Frýdlantu do Bílé. Rok poté (to je v roce 1901) byly z frýdlantského obecního úřadu poslány žádosti na všechny strany a teď se podrž, komu všemu. Stojí za to si to přečíst:
Jeho c. a k. Výsosti, panu arcivévodovi Bedřichovi (to je ten, kterého poeta Bezruč nazval markýzem Géro) do Vídně, Jeho arcibiskupské Milosti T. Kohnovi do Olomouce, na c.k. ministerstvo železných dráh, na říšskou radu, na slezskou zemskou radu a na slezský zemský výbor, na slezskou obchodní komoru, na c.k. hejtmanství v Těšíně, na říšského poslance Dr. Demla, c.k. zemského soudního radu Václava Hrubého, Dr. Michejdu a Petra Cingra, na zastupitelstva Frýdek, Místek, Moravská Ostrava, Vítkovice. Argumentem bylo a je, že zdejší horská krajina je neúrodná, proto obyvatelstvo je odkázáno získávat potraviny odjinud a jejich dovoz je náročný a drahý. Rovněž by se velmi pomohlo dřevařskému a jinému průmyslu, aby lidé nemuseli obživu hledat jinde. Třeba až v Americe, jako náš bratr Albert. 
Také větší počet turistů by mohl do našich malebných hor zavítat a občerstvit se na těle i na duchu v půvabné přírodě. Je pravdou, že se někdy mluvilo i o tom, že to bude pouze lesní úzkokolejka na odvoz dřeva z Beskyd pro ostravské šachty. Naštěstí ten návrh se neuskutečnil.
Koncese na stavbu dráhy z Frýdlantu do Bílé se projednávala v polovině roku 1906, ale byla udělena až v lednu 1907. To už pan Samohrd z Brna stavěl 19 a půl kilometru dlouhou trať v úzkém údolí Ostravice. Vede po moravské straně řeky a pouze jednou, v Šancích se překlopí na slezský břeh.
Všichni na Hamrech si pamatují na Frantu Bednáře, ktrerý zapomněl zabrzdit vozík, co v něm odvážel hlínu ze stavby. Ten vozík vrazil do jiného vozíku s kolejnicemi a když se Franta snažil z něho seskočit, zachytil kabátem a byl stržen mezi nárazníky. Zůstala po něm vdova s třemi dětmi. Také se na stavbě stávkovalo. Koncem dubna 1907 táhlo 300 většinou zpitých dělníků podél tratě k hotelu Parma v Ostravici, kde se nalézá stavební kancelář. Povodeň totiž poničila co se dalo a dělníci chtěli přidat na mzdě s tím, že to opraví. Firma povolala četníky, aby udrželi pořádek a kázeň. Nakonec se nějak domluvili, ale zpoždění kolaudace narostlo. Největší potíže nastaly, když se očividně projevilo klesání železničního svržku po jeho zatížení vozy plnými štěrku. Proto se slavnostní otevření tratě pořád a pořád odkládalo a jak říkal náš pan starosta doktor May: „nevím,nevím, kdy bude ta dlouho očekávána Beskydská dráha otevřena pro veřejnost“.
Důležité je, že už ji máme posvěcenou.
Pan doktor May na zpáteční cestě přestoupil ve Frýdlantě na drožku, která ho zavezla do jeho sanatoria Skalka v Čeladné, kde ho s obědem čekala jeho žena Božena.
Z Mariánských Hor zdraví
bratr Josef
tesař na šachtě Ignát
dne 11.srpna 1908