Listopad započnul po uvodnim hvizdu mač s prosincem o titul letošni zimy, venku zima pomalu jak za Uralem, mraz leze za nechty lepši jak to čistici škrabatko z manželčine manikury, tak přemyšľam co z načatym večerem. Bo do pečeni rohličku, lineckich a dalšich pišingru se manželce němotam, beru svoju rennerovsku fotovystroj a valim ven do večerni Ostravy ulovit cosyk fotospušťu. První kroky no spíše otočki pneumatyk bo valim do centra autem, vedu k Sykoraku. Most přes Ostravicu je malebny a fotogenicky jak modelky v Bočanovic topstarmagazynu. Ale fotomuza mně neliba, na Sykoraku je divny fotoklid, tak to zmarzly jak rybi prsty kapitana Igla balim a chystam se ku chalupje.
Naraz mi cosyk blikně v pale, kolečka zapadnu jak strojek v orloju a mně vam popadně taka až orgasmicka touha blysknuť Sašu (důl Alexander v Ostravě) Sednu za volant svého přibližovadla a jak potterovskym kouzlem či dotykem přenašadla stojim v Kunčičkach v arealu Alexandra. Ťma jak při celosvjetovym blekautě, nikde ani živačka, tak tasim fototrojnožku, upinam zrcadlo a už už komponuju nočni zabjer na těžni věž. Ale jak zaostřiť cosyk co něvidať ani za použiti „nočního vidění“? No nic dilcovu metodu odhaduju pozici věže, ostřim, prstem jemně hladim spoušť a naraz jakisyk šrumec na kolejach!!! 
Chlopně až v karku, adrenalinu jak při bandžidžampingu, nohy zkameněle jak v pohadce o Nebojsovi a fčil babo raď! Tajemne siluety se ku mně bližum jak mozkomoři v Kvikalkovje, šeda kura mozkova mi signalizuje ať vypadnu,ale aorty chcum zustať.
Ostřim nanovo cvak, cvak, cvak – 3 rawy sum ve škatulce, v nahledu na dyspleju všecko v cajku, tak mizym. Doma se tak u komputera přemyšlam, estli to tam u Alexandra nešmejdili po kolejach duše haviřu, co tam farali a včil jich v noci Boris ruši.
Text: Boris Renner | překlad: Aleš Havlásek