Vyřiď naší sousedce, paní nadlesní,
milá sestro, že nemusí mít obavy. Nezměnil jsem se, jsem pořád synek z Hamer, který robí na šachtě v Ostravě, jen mám více informací, než bývá běžným zvykem. Může za to pan doktor May, náš pan starosta, kterému se starám o jeho koně a řídím jeho bryčku, když potřebuje. Toť vše. Vykládáme si přitom, lépe řečeno pozorně ho poslouchám, neboť vypráví o všem možném, hlavně o tom, co se v Mariánských Horách a v Ostravě děje. Pan doktor nerad jezdí v tramvaji, už ho v ní několikrát okradli a tak ho vozím „koňmo“ na různé akce, které se konají v centru a okolí. Když se nám podaří hlídaně kobylku zaparkovat, zůčastním se i já různých přednášek, besed, shromáždění, zejména těch, kde se náš pan doktor angažuje.

Protože vím, že se zeptáš, jak jsem se k této „službě“ dostal… Bylo to tak: pan doktor May před časem spadl z koně. Jeho zálibou bylo se projíždět, kůň se něčeho lekl, trhl sebou a pan doktor z něj spadl a zlomil si v záloktí pravou ruku. I vzpomněl si, jak smutně dopadl Vladimír Vondráček, o kterém se v Mariánských Horách pořád mluví a zařekl se, že už na koníka nesedne. Vytipoval si mě, neboť ví, že si se zvířaty rozumím a slovo dalo slovo, domluvili jsme se, že ho budu vozit, budu-li mít čas. Jednoduché, viď? Snad se Ti podaří paní nadlesní tyto věty šetrně sdělit, aby neměla zase pocit, že se Magdoni povyšují.
A teď si poslechni, jak to bylo s tím Vladimírem Vondráčkem.
Stalo se před 10 lety, ale každé slovo je pravda pravdoucí. Tehdá, 11.srpna 1897 si zlomil vaz bývalý majitel dolu Ignát pan inženýr Vladimír Vondráček. Byl jedním ze dvou synů Ignáta Vondráčka, prvního a posledního českého uhlobarona na Ostravsku. Vybudoval, za velkých geologických potíží šachtu v Čertové Lhotce, kde dělám tesaře a má na svědomí ten ohromný nárust obyvatelstva v našem městě, protože přemnoho lidí, co zde bydlí patří k jeho bývalým i dnešním zaměstnancům. Byl velmi štědrý, třeba poté, co zemřel v roce 1887 jeho otec, věnoval chudým města Moravská Ostrava 1000 zlatých. Zůstal jediným mužským potomkem rodiny, protože jeho bratr Oskar, majitel velkostatku a hostince v Nové Vsi, zemřel v roce 1876 na ochrnutí plic ve věku 20 let. Horníci z Karoliny, Hlubiny, Jaklovce, Salmovce, Poruby a Orlové se svými prapory a v stejnokrojích tvořili tehdy čestnou stráž pohřebního průvodu. Maminku ztratili ještě dříve. Zbyl Vladimír a tři sestry. O jejich mecenáštví si lidé ještě dnes povídají legendy. Koncem roku 1895 byl Vladimír Vondráček jmenován čestným občanem Lhotky, protože se zasloužil o výstavbu nové pětitřídní národní školy. Daroval pozemek a stavební kámen. I když šachta Ignát mu od roku 1896 již nepatřila, přesto měl velký vliv na její správě, neboť ředitele v ní dělal jím dosazený Jan Kohout. Ten také pomáhal obci Lhotka nadále kde mohl.
Vladimír Vondráček byl technikem každým coulem. Jako první na Ostravsku nechal svou šachtu hloubit anglikánským způsobem, to je jámu kruhovou, nikoliv hranatou. Spojil ji železnicí s nádražím v Přívoze a vůbec i jeho lufťácké cesty byly za poznáním. Oblíbil si Simering v Rakousích, kde je obdivuhodná horská železnice, jediná toho druhu v říši a možná i na světě. Viadukty, tunely, ostré serpentýny neskutečných 80 km od Vídně na trase k Jaderskému moři. Jezdil tam s rodinou na letní byt a kochal se tamní přírodou a projíždějícími vláčky. Pronajal si koně a to se mu stalo osudným. Ač prý byl dobrý jezdec a kůň byl velmi krotký, vyjel si na něm v osudný den v doprovodu štolby k tamní jízdárně. Od té se vrátila domů jeho paní, která je doprovázela a on pokračoval dále po terstské silnici. Kůň ho však dvakrát shodil a při třetím pokusu na něj nasednout se splašil a odmrštil jezdce do příkopu. Vondráček zůstal v bezvědomí ležet a poté, co byl odnesen do svého letohrádku, přes okamžitou lékařskou pomoc vypustil ducha v náruči své choti Luisy. Zanechal po sobě dvě nedospělé dcerušky. Měl 43 let. S ním vymřel rod Vondráčků po meči. Pohřeb se konal na Simeringu na hřbitově kostela Panny Marie Pomocnice, což prý bylo jeho přáním v předtuše smrti. Ostravští Češi v něm ztratili silnou oporu svých národních zájmů. Tak zakončil pan doktor May své vyprávění o oblíbeném, šlechetném a laskavém chlebodárci z Čertovy Lhotky.
Teď už víš, Maryčko, proč má pan doktor May s přibývajícími roky panickou hrůzu z jízdy koňmo.
Tvůj bratr Josef
Dopis nebyl datován, ale píše-li Josef, že od smrti Vl. Vondráčka uplynulo 10 let, pak je z roku 1907. Bude-li mít někdo z čtenářů tohoto dopisu cestu do Semmeringu – přivítáme fotografii náhrobku Ing. Vladimíra Vondráčka, je-li tam ještě. Předem děkujeme.