Milá sestřičko,
určitě i ve Starých Hamrech víte, že ve Vídni zemřel slavný africký cestovatel doktor Emil Holub. Byl dlouho nemocný a dokonce i císař pán se poptával na jeho zdraví. Zhoubná malárie byla příčinou jeho odchodu z tohoto světa. Jsem rád, že jsem ho ještě viděl na vlastní oči, spolu se mnou přemnoho lidí z tohoto kraje, když před časem v hostinci „U hroznu“, v Moravské Ostravě měl svou přednášku a mluvil také, mimo jiné, o své třetí cestě na africký kontinent. Tomu jsem však moc nevěřil. Zdravotně už na tom nebyl nejlíp, vypadal tehdy přesně tak, jak starý Běčák od Jamníka, než si pro něj přišla zubatá. Vzpomínáš?

Jako vyprávěč byl pan doktor Holub však skvělý a poutavě popisoval, co všechno zažil, zejména na své druhé cestě, kterou podnikl se svou ženou Růženou a šesti evropskými sluhy od listopadu 1883. Nějaký zvědavec se hned ptal, kolik cesta stála a pan doktor Holub mu odpověděl, že 107 tisíc zlatých a že si potřebný obnos zaopatřil přednáškami v Evropě a Americe. Na první potíže tenkrát narazil v Kapském městě, kde vláda anglická uvalila vysoké clo na jeho směnné věci. Abys rozuměla – na jeho korálky z Českého ráje.
Pak čekal 8 měsíců, než tam skončila občanská válka a její vítěz, král Luniaka mu udělil povolení průchodu přes jeho říši do země Mašukulumbů. Když to povolení dostal, přepravil se doktor Holub se svou manželkou a už jen třemi průvodci (dva zemřeli na zimnici a třetí byl poslán pro nemoc zpět do Evropy) přes Zambezi a několik černošských držav na území mašukulumbské, kdy nastaly neskutečné potíže a útrapy. Už král Luniaka ho prý zrazoval, jeli mu život milý, aby na to území nevstupoval, ale on chtěl projít Afriku od jihu na sever, až do Kahiry – jako první na světě. Pan doktor si myslel, že bude jako lékař respektován, když bude lidem po cestě pomáhat. Zmýlil se.
Mašukulumbové chodí, představ si Maryčko, úplně nazí a navíc se dávají od svých žen natírat máslem, aby se jim tělo lesklo. Určitě si na ně sedají houfně mouchy a když nátěr žlukne – smrdí. Velikou péči věnují vlasům, na jejich úpravu mají prý specialisty. Ti divoši, před nimiž Holubovi nosiči ze strachu uprchli, se chovali k výpravě velmi nepřátelsky. Obírali je o potraviny a lékařskou pomoc pana doktora odmítali. Tu pomoc, kterou si jinde velmi cenili a odměnou byla náklonnost náčelníků. Navíc krajina, kterou šli, byla hnusná – močálovitá a bažinatá, plná komárů přenášejících málarii. Dne 2.srpna 1886, pan doktor to datum několikrát opakoval, proto si jej pamatuji, mu ti proradní a loupeživí domorodci naznačili, že kousek cesty na sever žije holandský misionář a on se nechal vidinou, že si povykládá s normálním člověkem zlákat a vypravil se za ním s Růženou a jedním sluhou. Mezitím Mašukulumbové přepadli napůl opuštěný tábor, vyloupili ho a harpunovali přitom jednoho z jeho evropských průvodců. Tuším se jmenoval Söllner. Druhý, Fekete, prchl za doktorem mu to zvěstovat. Po této katastrofě, při které doktor Holub přišel nejen o většinu svých zápisků, nýbrž také o vědecké přístroje a veškeré zásoby, mu nezbylo nic jiného než se vrátit zpět – na jih. Tisícihlavé zástupy krvežíznivých zlodějů, lupičů a vražedníků s holým zadkem udržovaly v uctivé vzdálenosti pouze jejich rychlopalné pušky. Za nekonečných útrap, ztratili přitom i nebohého Söllnera, ve stálém zápase s nedostatkem potravy a oděvů, sužováni záchvaty zimnice, se jim neschůdnou krajinou podařilo se zkrvavenýma nohama dorazit do Gazunguly. Otamtud poslal první zprávu o nezdaru expedice do Evropy. A představ si, sestro, že opět to byl náš nejmilostivější král a císař, František Josef I, můj jmenovec, který občanu své říše, našemu krajanovi z Čech, poslal telegraficky 5000 zlatých na zpáteční cestu, protože neměli ani zlatku. A to už císař na začátku jeho výpravy přispěl 20-ti tisíci. I o tom pan doktor mluvil sám od sebe, protože chtěl předejít nemístným dotazům z řad posluchačů. Jedním z tázajících, ale tím rozumným, byl i náš závodní lékař, pan doktor May, který se ptal, jaký vědecký význam měla tato druhá cesta. Bylo mu odpovězeno, že větší než ta prvá, protože krajiny, kterými šla byly doposud vědeckému světu v Evropě neznámé. Pak pan doktor Holub nabízel svou knihu „Druhá cesta po jižní Africe“, kterou si několik vzdělaných ostravských pánů koupilo. Já jsem si koupil mapku Viktoriiných vodopádů, jak je namaloval osobně pan doktor. Pak byl ještě dotaz, jak je nakládáno s jeho vědeckými sbírkami a na to bylo odpovězeno, že je rozdává školám a muzeím po rakousko-uherské říši, protože nemá svou samostatnou budovu, kde by je uložil. Z této věty jsem cítil velký smutek.
Odvážný a nešťastný cestovatel není již mezi námi. Ta prokletá zimnice si jej našla ….
Milá sestro, dopis to není optimistický, ale co naplat, takový je život.
Tvůj bratr Josef, t.č. z Mariánských Hor, koncem února 1902.