Víte, co jsem si nedávno uvědomil? Každý fotograf, který je blázen do industriálu, udělá všechno pro to, aby pořídil ty nejlepší snímky. Porušuje zákazy vstupu, utíká před hlídačem nebo v tom horším případě před jeho vlčákem, s fotovýbavou se škrábe na těžko dostupná místa, zdolává hromady suti, vleze do každé díry či šplhá po chatrných konstrukcích. Jinak řečeno – když se snaží objevovat zákoutí všelijakých dolů a továrních hal, vědomě riskuje.

Já vím, ne všichni industriální fotografové jsou takoví. Ale podívejte se třeba na mě – v chemičce Rütgers mi na hlavu klidně mohla spadnout uvolněná cihla a kdybych si nedával pozor, kam šlapu, propadl bych se některou z děr v podlaze do sklepa.

Ve strojovně dolu Anselm (dnes je z něj známé Hornické muzeum pod Landekem) jsem stoupal nahoru po zrezivělém železném schodišti, které nevypadalo zrovna moc stabilně. Kdyby se pode mnou zřítilo, mojí další zastávkou by byla chirurgie.

To samé na větérce Ignát. Zkuste šplhat na zrezivělou těžní věž s vědomím, že se žebřík může kdykoliv utrhnout. I s vámi.

Ve zkrachovalé rafinérii Ostramo jsem zažil pravé dobrodružství. Ono schovávat se před hlídačem v laboratoři plné rozbitého nábytku a přitom ani nedutat, to člověku hned dodá adrenalin. Veškerá sranda pak ale končí v okamžiku, kdy vás hlídač přistihne, chce na vás pustit už tak dost rozzuřeného vlčáka a nakonec vytáhne pistoli. V takové chvíli je opravdu už lepší hned vypadnout. I v případě, že na paměťové kartě nemáte žádné fotky.

Hlídači mě zpacifikovali i ve vítkovické Dolní oblasti, když jsem byl už kousek za pruhovanou páskou. Prý chápou, že zvědavost je lákavá, ale mám odtamtud hned odejít. Vůbec jsem neprotestoval; věděl jsem, že jen dělají svou práci. Jsou zodpovědní za všechny zvědavé fotografy a kdyby se někomu něco stalo, byl by průšvih. Proto jsem se jim pokorně omluvil a šel jsem pryč.

Kdysi jsme v Dolní oblasti směli vylézt i na takovou plošinu, která byla dobrých pár metrů nad zemí a průšvih byl v tom, že nahoře nebyla z jedné strany chráněná zábradlím. Asi jsem byl tak fascinován výhledem na těžní věž Hlubiny, že jsem si neuvědomil, že stojím na kraji. Ano, právě na té straně, kde chybělo zábradlí. Kdybych „chytl balanc“ a spadl bych dolů, měl bych minimální naději na to, že vůbec ještě někdy něco nafotím.

Na dole Petr Bezruč jsem měl také tu čest potkat hlídače. Vlastně ho spíš přivolala moje hlučná kamarádka, která tam třískla s víkem popelnice a ukopávala rampouchy z okapu. Pan hlídač se ale naštěstí ukázal jako dobrák, nedošlo k žádnému konfliktu jako v rafinérii Ostramo. Jen tiše stál a po očku nás pozoroval. To jeho velký černý vlčák se zdál být více nekompromisní – když jsme už byli pomalu na odchodu, výhrůžně na mě zavrčel.

Zdá se vám, že jsem blázen? Možná na tom něco je 🙂 Ano, jsem sice blázen do industriálu, ale jsem stále živý a zdravý a to je hlavní! 🙂 Michal Šíma