ZPRÁVA O STÁTU HALDA – Věnceslav Juřina

V této ukázce Vám přiblížíme první úryvek z další zajímavé publikace tentokráte autora Věnceslava Juřiny „ZPRÁVA O STÁTU HALDA“ – opět vydavatelství REPRONIS OSTRAVA

11

Volby

Kulhavý Merta spařil horkou vodou dva bažanty a oškubával

jim peří. Vedle něho Murga stahoval králíky – nedochůdčata,

jako by i oni byli poznamenáni krizí.

„Tak jsem kdysi svlékal ženské,“ řekl Murga a stáhl kožíšek

dalšímu králíkovi. Zasmál se spokojeně svému vtipu a z huby

mu výsměšně vykoukl jediný zub. Brenparťáci si zakládali na

tom, že mají smysl pro humor. Asi tím chtěli sami sobě dokázat,

že na tom nejsou ještě tak špatně.

Kuchař Franta Vyvial si liboval, jak mu oheň dobře hoří.

Dřevo po pěkných dnech vyschlo, v zimě to bývalo horší. Měl

to tu jako v hotelu, jednu plotnu na vaření a druhou – velkou

plechovou krabici s primitivně upravenými dvířky – jako

troubu, kde připravoval své pochoutky.

„Už jdou a něco mají,“ křičel radostně Franta, ukládaje králíky

a bažanty do zrezivělé trouby.

Na zakouřeném obzoru od Vítkovic se objevily tři siluety

„intendantů“ Ťapťucha, Bujoka a Ligase. Kolem nich poskakoval

statný podvraťák, jehož původ by těžko určil i na slovo vzatý

odborník. Jeho předkové byli jistě také podvraťáci po meči

i po přeslici.

„No to je macek,“ liboval si s pohledem do dálky Franta.

„Už aby byl v troubě,“ prohodil vesele Marcol s náručí plnou

dříví, které vysypal na hromadu vedle ohniště. Marcolovi šlo

štípání dobře. Porážel kdysi dobytek na šlachtě, trochu staré

síly mu ještě zbylo.

12

Chlapi přerušili práci a šli uvítat provianťáky. Pes se jich lekl

a začal štěkat. Kdyby šňůra, kterou držel Bujok, nebyla dost

pevná, tak by určitě upláchnul. Teď sebou škubal na všechny

strany, a tak Marcol zařval: „Jdeme na to.“ Vzal sekeru a s rozkoší

bývalého profesionála jedinou ranou psa zabil. Tvářil se přitom,

jako by skolil šestnácteráka. Murga se ujal své funkce, uvázal psa

mezi dvě olše, jako se věšívají prasata při zabíjačce, a začal stahovat

kůži. „Je jako uvařený,“ liboval si a poplácal psíka po stehně.

Franta Vyvial přerušil své kuchtění a pro jistotu se věnoval

proviantu. „Ťapťuch, zamkni chleba do špajzu,“ poroučel.

Brenparťáci sice nekradli, jídlo a šnaps bylo však výjimkou.

Sám přivoněl k čerstvému chlebu: „To bych si dal,“ olizoval se

a koulel očima. Ale odolal pokušení, uložil pecny do polní

spižírny a uzamknul ji rezavou kladkou, což byl jediný zámek

na celé haldě.

Špajz byl dílem krasavce Hvízdaly. Ve strusce vyhloubil

velkou díru, vyložil ji deskami a v této jeskyni udělal pár

dřevěných polic, na které se ukládalo jídlo. Žel, police byly

povětšinou prázdné. Ale i to málo správce proviantu Vyvial

pečlivě střežil, zamykal a když bylo jakž takž teplo, tak před

dveřmi špajzu na fošně i spával.

„Jednoho rafana už mám v pajcu,“ liboval si kuchař. Přál

si, aby v den voleb státu Halda se všichni pořádně najedli

i napili.

„Tu je šnaps,“ předal Ligas otlučený kanystr s denaturovaným

lihem a flašky s pravou zednickou. To byl přepych. I ta nejobyčejnější

kořalka byla pro brenparťáky nedostupná a kupovala

se jen při mimořádných příležitostech. Jinak se pil bren.

„Venco, dej to chladit,“ přikázal Franta Skalkovi a podal mu

kanystr. Skalku tu všichni považovali za podivína, protože nepil.

Bylo to zvláštní, měl všechny vlastnosti tuláka, ale alkoholu

se nedotknul. Říkalo se o něm, že už nemá játra, a proto nepije.

Byl neustále terčem posměchu, ale nic si z toho nedělal,

protože věděl své.

Venca Skalka byl bez pochyby ze všech brenparťáků nejzachovalejší.

V koutku duše snil, že jednou bude mít práci a svůj

13

byt, svou ženu a taky své dítě, protože byl ještě mladý. Zatím

se mu tento sen vždycky zhatil, ať dělal, co dělal. Už si svoje

vypil a cítil, že ke změně k lepšímu může dojít jen bez brenu.

„Od chlastu se ani nehni,“ nabádal ho Franta a rozfofroval

svůj dvojoheň.

Bylo zajímavé se na ta chlapiska dívat. Když je zaujala práce,

což však bylo málokdy, tak robili jak magoři. Zřejmě je práce

začala i bavit a mnozí z nich by snad byli dobrými dělníky.

V troubě to začalo syčet, jako by tam bylo hnízdo zmijí,

a ve velké pánvi, upravené z piksly s nápisem SLEDĚ, voňavě

bublala chystaná pochoutka.

Prokop se spokojeně usmíval, byl rád, že všechno běží

podle jeho představ. Obcházel jednotlivá pracoviště jako parťák.

Volby a všechno, co s nimi souvisí, považovali brenparťáci

za svůj národní svátek. Ferda coby starosta měl dokonce

i bílou košili, byť ošoupanou a zašedlou, nicméně bílou, což

tu působilo jako pěst na oko. Však si ji taky šetřil! Měl ji celý

rok schovanou, nikdo nevěděl kde, a vytahoval ji jen při zcela

výjimečných příležitostech.

Byl poslední den dubna, teplo jako v létě. Tráva byla i tady

na haldě svěže zelená a v ní svítily žluté koláčky pampelišek.

Jejich drobné lístky brenparťáci z příkazu kuchaře sbírali na

salát, který při hostině nesmí chybět. Všichni chlapi se dnes

neobvykle snažili a plnili dané úkoly bez odmlouvání.

Slunce na nejvyšším bodě oblohy oznamovalo poledne

a objevila se omladina z města už v plavkách. Tito první odvážlivci

směřovali k přírodnímu koupališti Riviéra – rybníku

na konci haldy. Procházeli po chodníku kolem brenparťáků,

samozřejmě s poznámkami a úšklebky, a sledovali toto lidské

panoptikum jako návštěvníci zoologické zahrady zvlášť

exotické exempláře.

Starosta Prokop si nasadil na hlavu starý cylindr, aby vypadal

jako opravdový principál, a zval kolemjdoucí: „Přijďte dnes

ve čtyři hodiny na kabaret brenparťáků! Uvidíte, co jste nikdy

neviděli! Dvě hodiny smíchu! Nikdo tu nesmí chybět! Bude

tu vybraná společnost, i sám pan strážmistr Hotový nás poctí

14

15

svou návštěvou. Ani vy nesmíte chybět! Navštivte Národní divadlo

Haldy! Co neuvidíte u nás, neuvidíte nikde!“

Druhý z party – Josef Hvízdala, krasavec s frajersky uvázaným

šátkem kolem krku, se obracel na ženskou část publika.

Připomínal zkrachovalého zlatokopa z Aljašky. Několikaletý

pobyt na haldě skoro už zamaskoval jeho chlapský půvab,

i když mezi ostatními přece jen vynikal.

Diváci se usmívali této podívané, ale udržovali si od haldařů

odstup. Pokukovali po pečínkách, měli své komentáře

a i kdyby měli sebevětší hlad, určitě by neochutnali. Chvíli

postávali a četli pestrý plakát připevněný na nejbližším bonbónu,

který zval na světovou podívanou KABARET HALDA.

Na konci bylo napsáno: Vlasta Burián by se měl u nás učit!

Plakát hýřil nejen barvami, ale i gramatickými chybami, ale to

přece nemůže vadit.

Vyvial neměl teď čas na lidi, protože maso se dopékalo,

mělo už pěknou kůrčičku a lákavě vonělo. Franta byl kdysi poctivý

havíř na dole Alexandr v Kunčičkách a především dobrý

táta dvěma dětem, o které se staral jako málokdo. Byl však

bohužel z těch dělníků, které strasti života a zápas o obživu

vyháněl v beznaději do hospody. A když mu zřejmě ze stejného

důvodu začala nejdřív potají a pak veřejně zahýbat žena Terezka,

Franta svůj zápas prohrál. Začal se zdržovat v knajpě víc

než doma, chlast ho držel za límec a když opakovaně nesehnal

práci, Tereza ho vyhodila a on odešel na haldu – do země svobody

a kamarádství. Vyměnil tak svoji rodinu za rodinu brenparťáků.

Tady mu nikdo nic nevyčítal a nemusel se dívat na

hladové děti. Kdysi za ním prý Terezka přišla a prosila ho, aby

se vrátil. Franta sice slíbil, ale domů nedošel. Něco však v něm

z minula zůstalo – touha starat se o někoho. Tato vlastnost mu

vybudovala autoritu a bez něho si ostatní už haldu nedovedli

představit. A tak si Franta vysloužil přezdívku Máma.

Chlapi posedali na primitivně stlučené lavice. Bylo jich bezmála

třicet. Srovnali se jako vojáci v polní jídelně a Ťapťuch

s Bujokem roznášeli jídlo. Za nádobí posloužily různé plechovky

16

nestejného původu. Snad ani jedna z nich neměla dvojníka.

Lžíci měl každý svoji.

Nad stolem se vznášela vůně masa a spolu s příslibem odpoledního

příjemného zážitku naladila tuláky do bujarého veselí.

„Máte to dneska i s obsluhou,“ liboval si číšník Bujok. Merta

a rybář Emil sahali po miskách.

„Pardon, pánové, nejdříve dámy,“ odmítl je Bujok a obřadně

nalil polévku Šurmance a Mařeně. Obě trosky žen byly polichoceny.

Ty sice nepřebývaly na haldě, ale občas, když bylo nejhůř

nebo když tušily hostinu, tak se tu objevily. Pustily se hned

do jídla. V tomto prostředí měly malinko výsadní postavení.

Chlapi – alespoň někteří – si jich hleděli, i když málokdo o ně

projevoval individuální zájem. To spíš roby, když si přihnuly šnapsu,

byly v pokušení. Šurmanka kolikrát navrhovala Hvízdalovi

i Prokopovi, aby se nastěhoval k ní. Mařena zas pokukovala po

Vyvialovi. Bydlela v Blažkovci, v činžáku vítkovické chudiny nevalné

pověsti. Pokoje byly provlhlé, s mapami plísní na stěnách,

ale s peckem, stolem a postelí – úplný komfort proti bídě haldy.

Jenže chlapi družné kamarádství při brenu už nebyli schopni

opustit a navíc by to chápali jako zradu na kamarádech. O něco

lepší bydlo jim nestálo za ztrátu svobody.

„To je žrádýlko,“ pochvaloval si Franta Merta a ostatní se

k němu přidávali.

„A teď, pingli, rozneste chlast!“ zařval starosta, když

dojídali.

„Dostanete jenom trochu, abyste se mi před volbami nezrychtovali.“

Bujok a Ťapťuch sypali do šnapsu šuměnky a rozestavovali

láhve po stole.

„Jenom tři flašky,“ přikazoval Prokop.

Láhve putovaly z ruky do ruky, vařilo to v nich, jako by to

bylo šampaňské.

„Na zdraví! Na zdraví!“ šumělo to kolem stolu, jako by tomu

věřili, že se přání vyplní.

„Každy synek z brenpartyje nic něrobi, enem pije, tramtára,

tramtára…,“ zahučel sbor hrubých hlasů – a zase znovu:

17

„Každy synek z brenpartyje nic něrobi, enem pije –“ a do

toho Ferda: „A tak niči bakteryje.“

Všichni se zasmáli Ferdově pohotovosti.

„To je pravda, že chlast spálí všechny bakterie,“ meditoval

Tonda, který tu na haldě platil za inteligenta.

„To bys byl, Tondo, nesmrtelný,“ řekl Lojza Bujok, druhý

radní a nejstarší brenparťák. Chlapisko s rozrytou tváří a dobráckým

úsměvem.

„A Skalka by byl dávno mrtvý,“ podotkl Ferda jako narážku

na abstinenci Skalky. Přesto však byl neduživý a pleť měl jak

pergamen.

„Však má beztak přepálený kotel,“ poznamenal jízlivě Ligas.

„Už nemóže, pane bóže. Za to my móóžem!“ zašpásoval ještě

navrch, vzal láhev a zhluboka se napil.

„Vám všeckým raz hubičková zatemní mozek. A ty, Ligasu,

máš už dneska v hlavě tmu jak ve starém sklepě,“ odvracel

Skalka útok.

„Však mi tam posvítí bren,“ vycenil Ligas na Skalku jediný

zub.

„Každý synek z brenpartyje nic nerobí, jenom pije…“ začal

kdosi a ostatní se přidali. Prokop zas přiložil ruce k ústům

a dotroubil refrén. Bylo to jeho vrcholné číslo, na kterém si

zakládal. Kdysi prý měl na haldě dokonce i křídlovku a docela

slušně troubil. Sám o sobě vykládal, že hrával i v kapele.

Brenparťáci moc nesnesli, stačila trocha a už byli v ráži. Prokop

– pečlivý strážce voleb – však dneska všecky brzdil, aby

byl průběh důstojný.

„Loď na obzoru!“ zvolal Bujok. Po řece, kousek od brenparťáků,

se šinula pramička s Charónem Šajtarem a jeho ženou

Pepičkulou. Loďka byla pro jistotu spojena s lanem, jež bylo

nataženo přes řeku, to pro případ velké vody, kdy se Ostravice

změní v dravce. Šajtar se bidlem přidržoval dna a vedl člun

obřadně k břehu státu Halda.

Na druhé straně řeky měl svou chatrč a provozoval již léta

počestné řemeslo převozníka. Byl na svou profesi pyšný, byl

přece jen něco víc než brenparťák – měl svou chatrč s pecem,

18

postelí a stolem, střechu nad hlavou a sem tam nějakou korunu

přece jen vydělal. Svou živnost měl povolenou, ba platil

i daň, a tak brenparťákem byl jen příležitostně. K vítkovickému

mostu bylo daleko, a tak si občas někdo za šesták zkrátil cestu

z Vítkovic do Kunčiček či naopak. Výdělek byl bídný, ale byl.

Dokonce měl na své chatrči firmu: Josef Šajtar, převozník.

Šajtar zakotvil loďku na vítkovickém břehu. Přiložil ruku

na pozdrav ke své pestré čepici, která při velké fantazii mohla

být považována za námořnickou, s groteskní noblesou nastavil

rámě Pepičkuli a pomohl jí vystoupit na břeh. Oba

měli na sobě své nejlepší šaty, a tak se od brenparťáků lišili

i navenek. Ovšem, když se Šajtar rozšoupl, tak s nimi splynul

zcela a nepomohla mu ani Pepičkula – jeho anděl strážný.

Prokop jako hlava státu jim vyšel vstříc, aby dal najevo, že si

návštěvy cizinců váží. Šajtar se svou ženou kráčel co nejdůstojněji

a Prokop se snažil o totéž. Všichni tři už měli něco vypito

a dalo jim práci, aby stáli rovně. Tato scéna vypadala komicky,

a přece jen se nikdo neodvážil zasmát, aby neporušil důstojnost

chvíle, protože marné – stát je stát. Jen Skalka se díky své

střízlivosti uchichtl, ale to naštěstí nikdo nepostřehl.

„Pane starosto,“ spustil Šajtar v pozoru s rukou u kšiltu, „loď

Pepičkula u břehu vašeho státu. Kapitán Josef Šajtar.“

„Děkuju, kapitáne, za vaše hlášení. Vítám vás na půdě svobodného

státu Halda. Jste mým hostem vy i vaše choť. Pojďte

k hodovnímu stolu.“ Šajtar jen těžko potlačoval smích nad

Prokopovou obřadností. Oba si podali ruce, Prokop poťapkal

i paní kapitánovou a zavedl je ke stolu s brenparťáky.

„Ať žije stát Halda!“ zvolal někdo a ostatní se přidali: „Ať žije!

Ať žije starosta Prokop!“

Prokop podal kapitánovi láhev se zbytkem hubičkové a ten

se napil jako opravdový námořník. Podal flašu ženě a ta si

upejpavě lízla. Opravdová královna.

„Kuchaři,“ zvolal Ferda Prokop, aby ukázal, že má na to lidi,

a Vyvial už kráčel k ohni, aby obsloužil hosty vybranou krmí.

Zatímco Šajtarovi jedli, Prokop se postavil do čela stolu a spustil

svůj projev. Vypadal důstojně jako arcibiskup, jen místo mitry

19

měl na hlavě obstarožní cylindr. Mluvil o svrchovanosti státu

Halda, o velkém bratrství všech členů, o tom, že je krize zahnala

do této situace, ale oni že se přece nedají. Jeho projev

měl dokonce i sociální příchuť, což asi byl důsledek Prokopovy

minulosti, když ještě pracoval jako spořádaný hajcer na parní

lokomotivě. Zpíval i v dělnickém sboru ve Vítkovicích, chodíval

na schůze a taky skládal dobové kuplety, které pak zpívali

s omladinou.

Chlapi by se už nejraději napili, ale nikdo si netroufal Ferdu

přerušit. Slova o svobodě a o tom, že si počínají správně – ač

už to slyšeli mockrát – přece jen na ně působila. Pomáhalo to

asi trochu i jejich svědomí.

„A nyní přistoupíme k volbám,“ řekl starosta slavnostně

a udělal významnou pauzu. „Koho navrhujete za starostu?“ zeptal

se a byl si jist výsledkem.

„Koho jiného než tebe,“ řekl Ligas, který kde mohl, Ferdovi

podlézal.

Všechny ruce se zvedly, když dal starosta pokyn k hlasování.

„Děkuji,“ řekl spokojeně. „Kdo má být radní?“

Chvíli bylo ticho.

„Myslím, že by to měl být zase Franta,“ navrhl Bujok.

„Všichni jsme pro,“ hulákali brenparťáci, neboť jazyky jim už

prahly po brenu. Les rukou se zvedl a Vyvial se blaženě usmíval

jako opravdová máma, která se přesvědčí, že ji rodina miluje.

Všichni věděli, že bez Vyviala by leckdy hladověli. S úspěchem

honil Bujoka, Ťapťucha a Emila z Valach k pravidelnému přísunu

materiálu na vaření a ti nikdy nepřišli úplně s prázdnou.

Když bylo nejhůř, dovedl vykouzlit polévku z ničeho.

Jako druhý radní byl zvolen Lojza Bujok. Jediný hlas proti

dal Ligas, neměl Lojzu rád. Dvakrát Ligase nachytal, jak na

haldě měl skrýš s ukradenými věcmi a to brenparťáci netrpěli.

Měl co dělat, zloděj zlodějská, aby ho vzali na milost –

zvláště podruhé byl Prokop a s ním i radní až nepříčetní

vztekem.

„Vláda je tedy zvolena na další rok. Tím končím volební

schůzi. Kuchaři, vydej další tři láhve.“

20

Ke třem lahvím přidala Pepičkula ještě jednu flašku se zednickou.

„To je náš dárek z druhého břehu,“ dodala.

„Ať žije naše námořnictvo,“ kvitoval Prokop s povděkem.

„Ne abyste se slili jak bravci. Čeká nás ještě průvod a kabaret,“

napomínal všechny Bujok s plnou sklenkou v ruce.

Láhve zase putovaly od úst k ústům. V bujarém veselí ubíhal

čas a slunce již stálo na samém vrcholu haldy. Vláček zapískal

a supěl s kolibami až dozadu. Ozvaly se rány tyčemi a struska

z první koliby je venku. Byla ještě dostatečně žhavá, jako láva

stékala po haldě a zářila jako slunce. Vlak stál hodně vzadu,

nebylo nebezpečí, že by struska mohla brenparťáky ohrozit.

Spíš jako ze zvyku někdo z bulačů – jak se říkalo obsluze

u kolib – zvolal: „Chachaři, pozóór!“

Při vyklápění kolib se teď častěji ozývalo bušení tyčí. To

znamenalo, že obsah začíná tuhnout a je mu třeba údery pomoct.

Z koliby vyletěl další bonbón, tentokrát celý, a letěl jako

žhavá koule po strmé stráni haldy. Zastavil se se sykotem až

v řece.

Chlapi se nevěnovali vylévání strusky a spíš se přátelili

s flaškami. Tato podívaná už jim zevšedněla. Spíše v zimě hlídali,

kam zapadly čerstvé hroudy, aby měli své ústřední topení

a mohli se ohřívat.

Brenparťáci a bulači žili ve svornosti. Když se jim někdy

podařilo nasbírat více železa, koupili bulačům flašku zednické

a domluvili se, kde budou v příštích dnech vylévat, aby je

v noci struska nepohřbila. Už jich zde za poslední roky odpočívá

pěkná řádka. Vloni Močigemba a Matras, předloni Kubašta

a Hlavatý…

Franta Merta, co teď poskakuje okolo ohně s protézou,

přišel tu o nohu. Však už na její konto ledacos do společné

pokladny vydělal: Postavil se před Odborák, kde stávaly formanské

vozy s nákladem uhlí. Když viděl, že posilněný forman

vychází ze šenku, Merta šup nohu pod kolo, samozřejmě tu

s protézou. Forman spustil ostrá slova, jako když se sype uhlí

z vozu, a zakončil pohrůžkou: „Vytáhni tu nohu, barabo, nebo

ti ji přejedu!“

21

A Merta s jízlivě rozšklebenou hubou odvětil: „Přejeď!“

Kočí už chtěl šlehnout do koní, ale pak se přece jen zarazil.

A Merta nahodil vějičku: „Vsaď se, že tu tvoji herku udržím

i s nákladem a nic se mi nestane!“

Okolostojící kočího hecovali, ať to zkusí. Merta hned sundal

klobouk a drmolil: „Vsaďte si na budoucího invalidu!“

Některým se takové kousky líbily a přihodili do klobouku

i šesták.

Povozník se nakonec rozjel a Merta se začal řehtat, jako by šlo

o znamenitý vtip. Vůz přejel přes nohu a brenparťák se mohl smíchy

zadusit a s ním i čumilové. Dokonce začal ponoukat i dalšího

vozku. Ten jej poslechl a „nohu“ opět přejel. Bylo veselo a v klobouku

se lesklo pár mincí jako mřenky, které uvízly v síti.

„Chlapi, schovejte flašky, jde sem inspektor Hotový!“

Na obzoru se skutečně objevil nadstrážmistr s vlčákem.

Brenparťáci sice projevili naoko respekt, ale žili tu po léta jako

dobří známí. Chachaři jej vcelku uznávali a on přimhouřil oko.

Co měl taky s vandráky dělat? Dobře věděl, že nemá smyslu je

předvést na strážnici. Co by si tam s nimi počal? Bylo tedy lepší

nevidět, než si dělat komplikace. Občas se dokonce honosil, že

odnaučil brenparťáky krást.

„Dobrý den, pane inspektore,“ začal obřadně Prokop.

„Dobrý, Ferdo. Všechno v pořádku?“

„Jako vždycky, pane inšpektor.“

„Jak dopadly volby?“

Ferda se polichoceně usmál: „Tak jako vloni.“

„To ti gratuluju!“

Hotový si spokojeně zapálil doutník a vybídl Prokopa, aby

s ním šel trochu stranou. Dobře znal brenparťáckou tradici kolem

prvního máje: „Ferdo, ručíš mi za to, že průvod nepůjde

po Místecké!“

„Jasné, pane inšpektor!“

„Vyžebrejte si nějakou tu korunu, proti tomu nic nemám, ale

potom hned rozchod,“ zabafal s rozkoší z doutníku. „A poslouchej,

Ferdo, v kabaretu ať nejsou žádné narážky na poměry!

To by vám mohlo přijít draho,“ dodal policajt výhružně.

22

Jeho hlas však spíš otcovsky domlouval. Nabídl dokonce Ferdovi

doutník.

„To se spolehněte, pane inšpektor, jako že se Ferda jmenuju!“

„A zítra na radnici jen k zadnímu vchodu, ne abyste lezli až

dovnitř. Svoje dostaneš i tak,“ mrkl na Ferdu významně.

„Jasné, pane nadstrážmistr!“

Policajt se obrátil k vandrákům a řekl tradiční nesmyslnou

větu: „Teď si tady poseďte, ale večer tu nechci nikoho vidět.“

„Jako vždycky, pane inšpektor, za chvíli jdeme domů,“ zamumlali

parťáci se smíchem. Hotový velice dobře věděl, že tito

bídníci mají svůj domov právě na haldě. Aby však učinil svým

povinnostem zadost, připomenul jim, že tuláctví se v republice

netrpí.

Nakonec zasalutoval a spokojen se splněním úkolu se ubíral

zpět k Vítkovicím. Do hlášení pak napsal, že na haldě

se nic zvláštního neděje a nic závadného že nezjistil. Kdyby

napsal pravdu, měl by nepříjemnosti, že ve svém rajónu trpí

vandráky.

Brenparťáci mu říkali „pštros“. To však Hotový nevěděl.__