Tímto velice děkujeme našemu poravidelnému přispěvovateli Michalu Šímovi a zároveň jeho dědečkovi panu Vitáskovi.
Základním registračním prostředkem na každém dole byly kovové známky s čísly. Každý horník měl svou známku se svým číslem. Podle směny se tvar známky lišil – na ranní směně byla známka kulatá, na odpolední kosočtvercová a na noční trojúhelníková.
Kontrola horníků byla prováděna na třech místech – ve známkovně, v lampovně a na určitém úseku, kde horník pracoval. Sfárání i vyfárání bylo u každého horníka vždy pečlivě zapsáno právě podle jeho čísla na známce.
Řezítkové šatny horníků byly rozděleny na čistou a špinavou část. V čisté části viselo civilní oblečení, ve špinavé části fáračky – z jedné části do druhé horníci proto přecházeli nazí. Údržbu a čištění koupelí měli na starosti takzvaní koupelníci, jejímiž nadřízenými byli vedoucí nádvoří. Koupelníci byli většinou vysloužilci, kteří už nemohli pracovat pod zemí.
Každý horník si svůj řetízek zamykal pomocí visacího zámku ke svému kroužku na zdi (nad každým kroužkem bylo horníkovo číslo).
Staré hornické kahany, v nichž svítila obyčejná žárovka, byly vyrobeny ze železa a vážily až 7 kg. Nosívaly se u pasu nebo měly háček, který se mohl v dole přibít do dřeva a horníci měli díky tomu pohodlnější práci.
Lampy byly zajištěny takzvanými elektrozámky. Ty zabraňovaly tomu, aby je horník rozebral a cokoliv v nich upravoval, protože by hrozilo riziko, že přeskočí jiskra a explodují důlní plyny. Lampu bylo možno rozebrat jen na povrchu v lampovně, kde k tomuto účelu používali elektromagnet.
Později začaly být používány čelovky, které byly na rozdíl od kahanů pohodlnější, neboť byly vyrobeny z lehkého bakelitu a horníci je měli připevněné na přilbě. U pasu nosili pouze baterii, která byla se samotnou čelovkou spojena napájecím kabelem.
V každé lampovně jsou dodnes nabíjecí stojany, kde se lampy po směně odkládají a jsou dobíjeny na potřebnou kapacitu, aby vydržely svítit i při příští směně. Každý horník má svou lampu se svým číslem.
Hlavní podzemní chodba na dole se nazývala překop a proháněly se přes ni důlní větry, které zásobovaly vzduchem i postranní štoly. Dva důlní větry se však nikdy nesměly setkat. Překop byl proto rozdělen vzduchovou bariérou, což byla vlastně hermeticky uzavřená komora, skrz kterou se přecházelo z jedné části překopu do druhé. Dveře do komory byly oplechované a asi 15 cm silné. Uvnitř komory byl vysoký podtlak, takže dveře nebylo možné otevřít jen tak – horník musel nejdříve otevřít malé okénko ve dveřích, aby podtlak v komoře klesl, a teprve pak bylo možné otevřít samotné dveře.
U stropů štol bývalo několik plastových vaniček s vodou. Když v podzemí explodoval metan (nejvýbušnější koncentrace metanu byla 6,5 %), tlaková vlna všechny vaničky shodila a vylitá voda tak vytvořila jakousi ochrannou clonu, aby se nevznítil další prach a výbuchy nemohly pokračovat dál.
Kabina strojníka ve strojovně byla speciálně odhlučněná a měla dvojitá skla, protože těžní stroj byl hlučný a strojník se musel na řízení stroje soustředit, poněvadž byl zodpovědný za všechny fárající horníky. Měl k dispozici i graf, pomocí něhož mohl zjistit, v jaké pozici je momentálně těžní klec.
Těžní stroj se skládal ze dvou samostatných bubnů – jeden lano navíjel a druhý naopak odvíjel. Část podlahy pod a okolo těžního stroje byla speciálně odvibrovaná, aby se stroj během chodu příliš nechvěl.
V Ostravě – Radvanicích je dodnes hlavní báňská záchranná stanice. Pokud byla na nějakém dole nahlášena nehoda, záchranáři se tam přesunuli pomocí speciálního autobusu. Do záchranářské výstroje, která bývala připravená v autobusu, se oblékali během cesty a při příjezdu na důl již byli plně vybaveni.
Václav Vitásek