Spolu se svou kamarádkou Ulmi přijíždím k dolu Petr Bezruč. Je čtvrtek třináctého srpna, skoro poledne, půlku prázdnin už máme za sebou. Procházíme hlavní branou do areálu dolu a náhle se ocitáme v mrtvém světě. Každý fotograf by hned šel k těžní věži, ale já a Ulmi míříme k vchodu do komplexu budov, zřejmě největšího v celém areálu. Státní podnik Diamo, kterému areál patří, sice vchod zabezpečil proti možnému neoprávněnému vniknutí, ale prosklená výplň dveří nyní chybí a my proto jednoduše vcházíme dovnitř.
Sotva se ocitáme na druhé straně dveří v zatuchlé chodbě, zarážíme se. Odněkud z útrob budovy se ozývá zvuk připomínající kroky. Ani nedutáme a s tlukoucím srdcem se obáváme, že uvnitř nejsme sami. Zvuk má však stále stejný rytmus a není ani hlasitější, ani tlumenější. Po chvíli si proto navzájem dodáváme odvahu a s úlevou zjišťujeme, že onen záhadný zvuk způsobuje jen voda kapající na linoleovou podlahu. Musíme se sami sobě zasmát, když nás polekala taková hloupost.
Tasíme své foťáky, já si ještě rozkládám svůj stativ, a lovíme první záběry. Tiše nahlížíme do prázdných místností. Fotíme vlhké plesnivějící zdi, podlahy plné kaluží vody, židli válející se na hromadě suti, hodiny zastavené krátce po tři čtvrtě na čtyři. Hovoříme mezi sebou jen šeptem a neodvažujeme se mluvit hlasitěji.
Když jsme s našimi prvními úlovky spokojeni, pokračujeme dál. Dostáváme se do chodby, skrz jejíž prosklený strop dovnitř slabě proniká světlo zvenčí a z níž vedou na obě strany několikery dveře. Nad hlavami máme oprýskaný nápis „Bezpečnost především“. Podobné nápisy čteme i na cedulích, které měly za úkol horníky neustále upozorňovat, aby na sebe dávali pozor. Všímám si sprejerského výtvoru na stěně z luxferů a v duchu si říkám, že i kdyby ta kresba byla sebevíc barevná, nedokázala by rozveselit tak ponuré a depresivní prostory, v nichž se společně s Ulmi právě nacházím.
Podle všelijakých cedulek zjišťujeme, že jsme blízko hornických řetízkových šaten a koupelen. Ty si však necháváme na později a postupujeme chodbou dál. První dveře nás vedou do jakési velké místnosti, o níž jsme se oba shodli, že to možná byla kantýna nebo něco podobného. Vzadu je výdejní okénko, kde horníci dostávali nové respirátory. Vybírám vhodné stanoviště pro stativ a poslední zapomenutý respirátor fotím, zatímco Ulmi prozkoumává s foťákem každý kout na chodbě. Ještě se díváme na odlupující se omítku a říkáme si, že tohle místo by bylo dobré pro natáčení nějakého hororu.
Kancelář, kterou pak navštěvujeme, působí dojmem, jako by se v ní zastavil čas. Na zaprášeném stole leží rozevřená kniha se zápisy o směnách z roku 1987, rozházené papíry (některé z nich s textem v ruském jazyce, kterému my dva pochopitelně nerozumíme), hodně staře vypadající láhev Radegastu a telefon, z něhož se už nikdo nikam nedovolá, protože má utržený kabel. Vedle na skříňce jsou kromě láhve vodky Koskenkorva ještě jakési další lejstra a také knihy o kontrolách výjezdů. Ze stěny se odlepuje plakát nahaté slečny a kalendář z roku 1987. Oba fotíme již zmíněné „zátiší“ na stole a děláme u něj také společnou fotku pomocí samospouště.
Ve vedlejší místnosti objevujeme jakousi dílnu. Všímám si schodiště, o němž vím, že kdybychom po něm sešli dolů, dostaneme se až ven před pomocnou strojovnu. Proto Ulmi varuji, že teď musíme být úplně potichu, protože pod námi sídlí v pronajatých prostorech nějaké firmy a někdo by nás mohl snadno uslyšet. Ačkoliv však chodíme skoro po špičkách a nevydáváme jedinou hlásku, Ulmi se podaří hlučně zakopnout. Proto dílnu zbrkle fotíme a ihned spěcháme zpátky na bezpečnější chodbu.
Konečně přicházejí na řadu řetízkové šatny a koupelny. Na dole Petr Bezruč se tomu vlastně už ani nedají říkat „řetízkové“ šatny. Naprosto všechny řetízky už tam totiž chybí. Já a Ulmi tak procházíme jen prázdnými rozlehlými místnostmi, na jejichž stropech zůstaly konstrukce s kladkami, přes které byly řetízky provlečeny. Kromě nich zbyly z původního vybavení řetízkových šaten ještě i rozbité lavičky pokryté vrstvou černého uhelného prachu a očíslované kroužky na stěnách, kde si horníci své řetízky připevňovali.
Fotíme ještě i koupelny, kde se toho dodnes rovněž moc nezachovalo. Z děravého stropu odkapává voda, na kachličkované zdi visí zbytek rozbitého zrcadla, nějaký horník si tam zapomněl své holínky, uprostřed osaměle stojí už poněkud chatrná židle.
Ještě než šatny opouštíme, všímám si upozornění nade dveřmi, které říká: „Obnosy peněz v šatnových skříňkách a na hácích nesmí přesahovat částku 200,-Kčs. Vyšší obnosy peněz jsou zaměstnanci povinni při příchodu do závodu uložit do trezoru ve vrátnici. Za případné zcizení částek vyšších nebude poskytována náhrada.“
Vracíme se chodbami zpátky k tomu vchodu, kterým jsme vstoupili dovnitř, a stoupáme po schodišti o patro výše. Na rozdíl od přízemí zde není moc záběrů k focení, proto si alespoň prohlížíme prázdné holé místnosti, které s velkou pravděpodobností bývaly dříve kancelářemi.
Ve druhém, nejvyšším patře budovy je situace stejná. Za špinavými a dlouho neumývanými okny, na nichž dodnes zůstaly viset záclonky, je vidět nový bytový komplex Atrium Slezská, lidi netrpělivě postávající na zastávce a vzadu na obzoru vyčnívá zpoza stromů na Bazalech špička věže Nové radnice. Z rozbitých oken na opačné straně budovy je zase pěkný výhled na těžní věž. Spolu s Ulmi nasávám tu zvláštní, skoro až nepopsatelnou atmosféru. Venku je zataženo, poprchává, za našimi zády se tlumeně ozývá hukot projíždějícího trolejbusu. Jinak je ticho. Hrobové ticho. Mimo areál dolu všechno pulzuje životem, ale my dva stojíme uprostřed mrtvého světa, na který si už skoro nikdo nevzpomene a ve kterém se už přes sedmnáct let neodměřuje čas. To je Důl Petr Bezruč…
Michal Šíma