Dvacátý devátý prosinec. Zbývají už jen pouhé dva dny do konce roku 2007. Lidé s předstihem masově nakupují láhve šampaňského na blížící se silvestrovské oslavy, zatímco já chci otestovat v praxi svůj zbrusu nový fotoaparát, který jsem před pěti dny dostal k Vánocům. Už se totiž nemůžu dočkat, až vyfotím své úplně první snímky s industriální tématikou. Pro svou „premiéru“ jsem si vybral staré známé Dvojhalí Karolina.
Odpoledne jsem už se svým taťkou, který mi ochotně zprostředkovával doprovod, přijížděl do centra města. Auto jsme nechali stát u východního okraje areálu Karoliny poblíž hotelu Palace a dál jsme pokračovali pěšky; já navíc s fotografickým vybavením. Hledali jsme jakoukoliv, byť třeba i nepatrnou skulinu, skrz kterou bychom mohli proniknout do areálu, ale marně. Plot jsme se navíc neodvažovali přelézat, neboť s fotovybavením by to nemuselo dopadnout zrovna příznivě a navíc jsme pochopitelně ani neměli žádné vuřty na podplácení hlídacích psů.
Takové bezvýsledné pátrání nás dovedlo až k bráně jakési trafostanice, sousedící s Dvojhalím, a právě tady cesta končila. Už jsme se oba chystali otočit a vrátit se zase zpátky, když vtom na nás někdo zavolal. Byl to bezdomovec, který si naproti trafostanici vybudoval s jakousi ženou a několika psy primitivní bydlení. Poněkud zbytečně (neboť jsme to sami už dávno zjistili) nám vysvětlil, že cesta tady končí a dál se už nedostaneme. Taťka mu řekl o mém záměru nafotit Dvojhalí a bezdomovec nám tedy zkušeně poradil, abychom se pokusili trafostanici obejít, prý se ke Dvojhalí dostaneme ze zadní strany. Poděkovali jsme mu za cennou radu a vykročili ukázaným směrem.
Vzápětí se však naše naděje na úspěšné proniknutí do areálu Karoliny opět ztratila. Bezdomovec měl sice pravdu, ale ne tak docela. Jakmile totiž Dvojhalí bylo co by kamenem dohodil, zarazili jsme se před absolutně neprostupnou hradbou dlouho neudržované vegetace. Jeden jediný pohled nám stačil na to, abychom oba došli k nemilému závěru, že přes tuhle džungli bychom se neprosekali snad ani mačetou.
Nedalo se nic dělat, museli jsme zkusit štěstí z opačné strany, tedy od vlakového nádraží Ostrava – střed. Zdá se však, že zákon schválnosti se během mého „premiérového“ focení projevoval daleko víc, než by bylo vůbec přípustné. I z této strany totiž bylo Dvojhalí zakryté stromy a keři. Mohli jsme sice přejít přes koleje a jít blíž, ale kvůli tabulce zakazující právě přecházení kolejí jsme se o to raději nepokusili. Už jsem pomalu začínal být zoufalý a zároveň naštvaný, takže jsem se radikálně rozhodl pozměnit cíl této své fotovýpravy; nedaleko od nás se totiž do pochmurného zimního nebe pyšně tyčily slavné „Ostravské Hradčany“.
S taťkou jsem chvilku kráčel podél rušné Místecké ulice, dokud jsme se nedostali na malý zasněžený plácek mezi dvěma autobazary, odkud byl na vysoké pece docela solidní výhled. Taťka za mě ochotně rozložil stativ a našrouboval na něj fotoaparát, neboť já už jsem měl prsty zkřehlé od mrazivého větru a skoro jsem už ani nebyl schopen mačkat spoušť. Když jsem usoudil, že tři snímky „Ostravských Hradčan“ na paměťové kartě jsou dobré, vrátili jsme se stejnou cestou zase zpátky k nádraží. Čtvrtý snímek vysokých pecí jsem ještě pořídil z mostu pro pěší nad Místeckou, a to i přesto, že prudký vichr mi málem porazil stativ i s fotoaparátem.
Rozhodl jsem se ještě využít poslední šanci a Dvojhalí jsem proto hodlal vyfotit alespoň z Frýdlantských mostů. Staré haly jsem pečlivě zakomponoval do záběru a už jsem chtěl stisknout spoušť, avšak v ten samý okamžik na displeji zablikal červený symbol baterky, obraz z displeje zmizel a fotoaparát se kvůli vybitým baterkám vypnul. Nepomáhaly ani opakované pokusy o znovuoživení foťáku; rezignovaně odmítal spolupracovat.
Ten den jsem Karolinu pochopitelně nevyfotil ani jednou. Ještě dlouho poté jsem přemýšlel, že to musel být jenom blbý vtip. Zkrátka a dobře, zákon schválnosti si ze mě po celou tu dobu dělal srandu. Každého fotografa holt může při focení potkat skutečně cokoliv… :o)
Mimochodem, už sebou naštěstí nosím náhradní baterky… :o)
Autor: Majkl Šíma