18.10.2008 – Ve čtyři hodiny odpoledne přijíždím k areálu bývalých Hrušovských chemických závodů v Hrušově. Sice jsem moc dobře věděl, že na focení hrušovské chemičky už je pozdě, protože ji celou zbourali a tudíž už neexistuje. To, co jsem ale nyní viděl na jejím místě, jsem nečekal.

Přede mnou se otevírala široká prázdná planina, pokrytá hromadami cihel, prken a jiných sutin. Uprostřed toho všeho mlčenlivě čněly do modravého nebe dva holé komíny, poslední ještě existující památka na bývalou chemičku. Celou pláň uzavírala až daleko vzadu hradba zeleně, pomalu dýchající pestrými barvami podzimu. Při té představě, že ještě nedávno stály na tomto místě obří výrobní haly a nyní tu nestojí už vůbec nic, mne poněkud zamrazilo.

Snažil jsem se nemyslel na tuto zásadní změnu a raději jsem se dal do focení. Čím více přibývaly fotky na paměťové kartě a čím hlouběji jsem se dostával do bývalého areálu chemičky, tím častěji jsem si všímal dalších památek na onu dobu, kdy tu ještě něco stálo. Například kusů zdiva, na nichž ještě zůstaly zbytky obkládaček, které jakž takž přežily bourání. Nebo jakýchsi betonových skruží, což zřejmě mohly být pozůstatky nějaké nádrže. Jinde jsem rozpoznal, že šlapu po odkrytých základech jakési už neexistující budovy.
Přede mnou se vršila dlouhá, asi čtyři metry vysoká hromada cihel. Napadlo mě, že by z jejího vrcholku mohl být dobrý rozhled na celkové prostranství areálu. Svého záměru jsem pak ale začínal litovat, a to když jsem se snažil vyškrábat nahoru. Pod nohama se mi sesypávaly cihly, kousky betonu a drobné úlomky suti, a já jsem se horlivě snažil najít něco pevného, po čem bych mohl snáze vyšplhat nahoru. Nakonec se mi moje úsilí však přece jen vydařilo; foťák, všemocný nástroj fotografův, se zdál být v pořádku, takže jsem si oprášil dlaně a pokračoval v dokumentaci toho málo, co zbylo z chemičky.

Před sebou jsem zahlédl ještě stále stojící, i když rozbouraný kus zdi, ve kterém zůstal oprýskaný rám okna a luxfery. Další památka na to, co tu kdysi stálo. Stejně tak i jakýsi betonový čtvercový otvor v zemi, zaplněný jakýmsi sajrajtem, na jehož kalné hladině byly vidět olejové skvrny. Neměl jsem se čemu divit, v chemičkách bývají podobné ekologické havárie běžnou rutinou. A to ani nemluvím o stále přetrvávajícím zápachu chemikálií, který mne během focení udeřil do nosu na každém kroku.

Zastavil jsem se ještě i u jednoho z komínů. Zplihle z něj trčely zbytky jakéhosi potrubí, které už dávno nikam nevedlo. Nedaleko se navíc v bujících kopřivách povalovaly zrezivělé cisterny a úplně vzadu potichu stály osamělé bagry a jiná těžká technika, která má zbourání chemičky na svědomí.

Fotil jsem a fotil. Když už jsem nenašel žádný záběr, který by stál za to, abych na něj namířil objektiv a stiskl spoušť, vracel jsem se zpátky. Chtě nechtě jsem si ještě musel dát repete s vyškrábáváním se na vrcholek hromady suti a i se slézáním dolů. Tady se přiznám, že jsem sebou už doopravdy lisknul a sjel jsem po prdeli až dolů jako na nějaké kostrbaté klouzačce 🙂 Naštěstí jsem vyváznul živý a zdravý, foťák nápodobně. Asi při mně stál nějaký chemik strážný 🙂

Ještě jsem zvěčnil bílé plastové lahve, které nejspíš sloužily k uskladňování chemikálií a které se nyní povalovaly mezi rozdrolenými cihlami, a pak už jsem definitivně opustil areál. Zaprášený od suti, načichlý od toho chemického smradu, ale hlavně se 77 snímky na paměťové kartě! 🙂

Autor: Majkl Šíma