Tak se tak raz přemýšlam, já haviřski synek, rodak z revíru OKR a ešče sem nefáral!? No moc činnych šachet už tu nimumy a dostať se do klece oblečeny do košuľe OkaeRki mezi chlopy co kutajum vyngľo, tež je kumšt, tak planuju, že se mrknu alespoň na jakusik uzavřenu, ale přistupnu šachtu. Landek už mám celkem obšlapnuty, tak volba padá na Michala v Michalkovicách.

Usedam ku komputeru a vyhledavam kontak na Michala (to nima kolega z roboty,ale šachta, kdysik tež důl Cinger).Same wewewe, zavínač, uzenáč, skajp a ajsíkju,ale nakonec je kontak nalezen. Píšu štajgrovi celého areálu inženýrovi Zaspalovi, že mě zas svrbi pazury na spúšti panasonika a estli by něšlo spáchať taki sukrome fotofarani.(proč sukrome? – no znátě to každý chviľu přemyšla, komponuje, stativ skladá a to by se u normalni prohlidki s veřejnosťu dost těžko stihalo). Odpověď takřka okamžita (děkuji řediteli !!!!!), suhlas vyřčeny – zadejtě se termin. Listuju v dijářu jak Herry Potter v knižce Toma Redlyho a neděla 5.října by mohla klapnuť. Píšu známym z fotoaparat.cz, photoextract.cz aji ostravkum.cz a dávam do kupy prezenčku. Někerym to koliduje s inym vylétem, někeří su „without time“ a ini zas nadšeni. Postupně se rodí skupinka s pracovnim ménem „Parta hic – foťáku víc“ a počet se ustaluje na kvartetu. Taka komorni sestava se svými natsrojami se scháza u brany Michalove v složení : já, Palo Zubek, Láďa Kraus (tež dobry nadšenec bo dovalil až z Chomutov City a to je kajsik na divokým zapádě republiki) a Jirka Karpeta.

Vstupenki kupene, foťaki naladěně a koncert može začnuť. V roli pruvodca se nas ujíma pan Rucki (fajny chlopek) a otvíra nam řetizkove šatni. Naraz se čtveřica chlopu mjeni v děcka v disnylendu a my proživame fotoorgasmy. Prostory su velike a tak se malem ani nepotkavame, ten foti onuce a bagančata, ten šteluje stativ ku stropu na haki, další makrozabjeruje mydlo v kumpělach a čtvrty už pořizuje detaily haviřskich znamek. Čas se nam zastavil,ale na druhu strannu neuprosně valil ku předku. Zavěrki foťaku různé provenience su slyšet v potichle prostoře, kaj v luftě visi klasicka vuně farajicich, s jemnu přiměsi mydla, solviny, uhľa a historyje. Kdo nezažil něpochopi, ale industryjální fotograf notabene synek havířa se tu teteli radosťu, jak baba v parfumerce při testovani parfemu a nasáva tu atmošku do široka rozevřenymi nozdrami.

Postupujem do dalšícho „výškového tabora“ naši expedice a ocitame se u kantyny, kaj nabizejí gulašovku, nahlížíme objektivami do šicí dílny i do sálu jak pro korunovaci abo přijímani do cechu havířského. Podzímní slunko se dere oknami a stínohra v sálu je jak od malířa. Láďa v kuntě (v koutě poznámka autorova) komponuje svým širokáčem, Palo chystá skupinovku na samospoušť, Jirka na chodbě a já valim svoje oblibene HaDeeRki. Marne, havířska patronka Barborka nam je nakloněna ( a já to mam potuplovane aji svoju milovanu manželku Barborku, kerá mi trpí také nedělni eskapady). Hned vedle je ošetřovna, kde by se moh naš minister Julinek podivať jak ma vypadať uklizene a pořadne zdravotnictvi. Po par makro zabjerach tinkur, faču a stříkaček stúpame po schodach nahoru a já se konečně možu po 34 rokach co už tu otravuju ostatnich, stěžovat v Lampárně !!!!!! Jak vi aji děcko, na dole je ťma jak v řiti a tak se třa svítiť. No a právě v lampovně se haviři před sfaraním do ďury brali to svjetýlko, keré jim bylo pomocníkem v těžke rachotě. Exempláře tu su různe, od tych prapravjekých z dob Dařbujana a Pandrholy až po ty „moderní“ novodobé. Mezi focenim se odborně aji pobavíme o objektivach o softvérach co uživáme a už nás spojovaci chodba vede ku klecam. Jaja spustiť se tym kalupem do ďury, kaj permonici davajum dobru noc, to chtělo celego chlopa!!!!! Poslední vuzek, nařádi odložene a pavučiny v rohach davaju znať, že šachta už 15 roku spí. Ostatní naštěvnici Michala se nam občas mihnu mezi stativami, ale my mumy furt dost prostoru pro svého ořa. Havířski kastelán Michala nám dáva pokyn: za štvrt hoďky nástup u strojovny!!!! Rychle dokomponujeme pár zabjeru a už nám dekoduje dveře, za kerymi tušíme zlatý hřeb dopoledňa. Dveře skřipu v zatuhlych pantach, do haly se dere silne slunko, a nam užásem pumpy zastavuju chlopně na „do kořán“ a stejnak nam padaju pyščiska až ku podlaze, bo užásneme nad tym co lidska ruka, pala a rozum dokážu. Po americku bych to vyjádřil „WAU !!!!!! a po našimu „O pičo o !!!!!“ Jak nam průvodce řeknul, že se možeme ve strojovňi hoďku a půl (to jako devadesát minut) vyřádit, tak my se málem cvrnkli do trencli (no málem?! Palo to raději jistil za rohem a já mu svoju desítku nohu držel dřvi,aby je alarm nezaklapnul) Jak zme ulevili ledvinam, rozprchli zme se jak dyž střeli do vrabců a těžní stroje, sedački strojníka, motory, kompresory, vački, hřidéle, šoupatka, maznički a další udělátka tu byly enem pro nás. Naše kvarteto vyluzovalo sonáty a serenády občas proložné maršem a kvapíkem a melodýja našich foťáku byla korunována autentyckim zvukem strojovny, kerý nam pruvodce pustil z dývídý umně schovaného pod strojami. Gynšo skúra (čti husí kůže) mi pokryla moju dvumetrovu tělesnu schránku, bo naraz jsem byl vrstevníkem Žila Verna a procházal jsem se Ocelovým mjestem.

Jak vělko rynčička minula poledně a ukrojila 15 minut z druhé poloviny dňa, dveře za nami zaklaply!!! No snad ne na vjeky,ale jen na chvilu, na chvilu než zpracujeme naše fotki, na chvilu než se nám zas zasteskně po Mišovi, na chvilu než nanovo sfárame na Cingru.

Tož tak to bylo. Děkuju Palovi, Láďovi a Jirkovi, že mi robili společnosť a že zme mohli prožiť parádní dopoledne

Slovy klasika: Bylo nás čtyry ………. a byli zme tam a to už nam žádny něvezme.