16.5.2008

6.30 – hlásíme se na vrátnici na Dukle, vždyť je opět náš den „D“. Tentokrát jsme si přivstali, neboť máme slíben unikátní fotopříběh.

6.35 – den se pomalu probouzí, slunko již na obzoru bantuje a pouze jednotlivé paprsky se prodírají skrz mračna na obzoru.

6.38 – domlouváme se s předákem, že se tady po areálu budeme chvíli potloukat o samotě, jsme upozorněni na bezpečnostní opatření, která tady dnes panují.

6.42 – v první řadě se jdeme podívat na budovu prádla, kde jsme před 14 dny byli. Vstup do pater již není možný, budova sama je maximálně odlehčená. Dělníci ji „vybrali“ zevnitř, co se dalo vyhodit, je pryč a zůstal jen sotva stojící skelet.

6.45 – dozvídáme se, že střelmistr přijede až v 8h, máme tedy dostatek času si projít vše podstatné, co nás zajímá.

6.56 – docela nás profukuje, kdeže je předpovědí slibovaný sluneční žár? Jsme pod úrovní prádla, okukujeme betonové pilíře, kde jsou již navrtány otvory pro naládování trhaviny. Pohled z našeho stanoviště směrem vzhůru vnímáme asi jako bájný Jonáš v břiše velryby. Pouze musíme dávat pozor, aby na nás z temných výšin něco nespadlo.

7.07 – procházíme okolím, celkových záběrů není nikdy dost. Kombinézy dělníků s červenými prvky jsou v kontrastu k pošmourném ránu a do toho všeho se spouští drobné mžení.

7.15 – komponujeme celkový pohled na dosud stojící prádlo, husí kůže nám nevadí, spíš máme obavy o objektivy. Na déšť během odstřelu jsme si již docela zvykli, prý to Sv.Barbora pláče, když se něco hornického bourá. Budiž, říkáme si a koukáme na postavu strážného, který se zčistajasna vynořil zpoza hromady suti.

7.20 – málem jsme zatčeni! Strážnému o nás nikdo neřekl, pročež volal posilu a oba se nám chystají pěkně dát co proto. Ujišťujeme je, že jsme zde legálně, dáváme jim jméno předáka, oni kamsi telefonují a pak ještě jednou, vysílačky prskají proud slov z velínu. Po chvíli, kdy se již začínáme ošívat, abychom nepropásli příchod střelmistra, se jejich tváře rozjasní a benevolentně nám dávají možnost volného pohybu. Jsme jim za to neskonale vděčni.

7.40 – procházíme skrz přízemí betonového skipu. I tady je vidět, že demolice se blíží. K focení toho moc není, všude jen prach a cucky, jako v pověstné scéně s kachnami ve filmu ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ.

7.58 – Střelmistr je tady. Přijíždí bílým vozem se svou paní, v duchu jí říkáme Střelmistrová. Kupodivu z naší přítomnosti nejsou vůbec nadšeni, prý je to proti předpisům. Nakonec nám dávají „10 vteřin“ abychom mohli nafotit přípravu náloží.

8.03 – sestupujeme k betonovým pilířům, kde jsme procházeli před necelou hodinou. Pomocníci jsou již zde a pilně „šulají“ jílové zátky, velikostí, tvarem i barvou připomínající zdravou lidskou stolici.

8.10 – střelmistr rozděluje úkoly a až nyní vidíme, jak z něj i všech okolo vyzařuje zvláštní klid. V této fázi nelze nic uspěchat a každá chyba může být fatální. Zachovat chladnou hlavu není doporučení, ale nutnost.

8.12 – dozvídáme se, že zatímco v minulém odstřelu byl použit SEMTEX, který vytváří takovou teplotu, že se ocel prakticky vypaří, dnes to bude jiný typ trhaviny. Jmenuje se ECODANUBIT a vyznačuje se mimořádnou brizancí. Tedy dokáže úporný železobeton roztrhnout, tady by vysoká teplota moc nesvedla. Budova prádla je mnohem větší, než předchozí těžní věž a tak trhaviny bude více. Přesně 35kg oproti minulým 7,5kg.

8.13 – už to vidíme. Růžové ruličky, nevinně vypadající plastické výbušniny velikosti fortelného kubánského doutníku. Předpona ECO v názvu prý znamená, že trhavina se dá v případě nutnosti i sníst, ale máme doporučení to nedělat, prý z toho bolí hlava. Držíme se doporučení a z nálože neuždibujeme.

8.15 – střelmistři ládují do betonových pilířů trhavinu i s rozbuškami. Palníkové dráty vytvářejí na betonu zajímavé barevné obrazce, takže to také zvěčňujeme. Jsme ale asi jediní, koho to v tuto chvíli zajímá.

8.18 – poslední záběry a musíme opustit „místo činu“ Už tak jsme prý porušili hromadu bezpečnostních předpisů, o kterých jen tušíme, že existují. Doufáme, že tento blog nečte nikdo z báňského úřadu a tudíž pan a paní Střelmistrovi nemusejí se obávat o svou budoucnost.

8.23 – odjíždíme z areálu a domlouváme se na odpoledne, kdy bude odstřel proveden. Jsme vděčni za výbušné zážitky, které jsme zvěčnili a které nás ještě čekají.

13.33 – jsme opět na vrátnici dolu DUKLA. Dozvídáme se, že areál byl před třemi minutami uzavřen a dovnitř už kvůli bezpečnosti nikdo nesmí. To je na mrtvici. Naštěstí přichází náš anděl strážný z demoliční firmy, bere odpovědnost na sebe a my můžeme společně s ním dovnitř.

13.40 – přicházíme na bezpečné stanoviště, kde již hrstka reportérů zabrala nejlepší posty. Nikdo z nich však nemá záběry z ranních příprav, to máme již nyní bezpečně zálohováno pouze my. Své stanoviště k focení máme vyhlídnuté již z minula, nikdo na něm naštěstí není a tak chystáme kompozici a expoziční parametry zcela nerušeně.

13.55 – zní první siréna, celá čekající banda včetně nás zpozorní. Ještě se nic neděje, ale za chvíli to přijde. Máme pět minut do odstřelu. Pokud bude vše v pořádku…

13.58 – potí se nám ruce a ještě jednou kontrolujeme „nádobíčko“, jestli bude v pravou chvíli funkční.

14.00 – zní druhá siréna. Do minuty to podle pravidel má bouchnout. Držíme aparáty už nachystané, neboť žádné jiné upozornění už nepřijde. Až výbuch samotný a ten chceme zaznamenati.

14.00 + pár vteřin – od pilířů se zvedá obláček prachu, nálože jsou odpáleny. Sekvenční snímání se rozbíhá. Vzápětí k nám dorazí hromový zvuk detonace. Druhá fotka je tím pádem máznutá, navzdory stabilizaci obrazu. Vnitřnosti nám vibrují díky mohutnému audio direktu přímo na solar plexus. Spoušť foťáku ale nepouštíme, takže je vše OK.

14.01 – budova se postupně a poslušně skládá jako domeček z karet. Zdola se valí černý oblak prachu, postupně halí scénu před námi a nebezpečně se blíží k našemu stanovišti. Naštěstí fouká mírný větřík směrem od nás, takže jsme ušetřeni kyslíkové diety, kýchání a pálení v očích.

14.06 – houká siréna na konec odstřelu, okolí je považováno za relativně bezpečné a můžeme se jít podívat na to, co zbylo.

14.10 – nechápeme. Budova se přesně dle předpokladů zřítila téměř vertikálně „do sebe“. Okolí je pod vrstvou prachu, který stále poletuje a my máme obavu o citlivá ústrojí našich foťáků.

14.12 – dostáváme přilby a s doprovodem můžeme jít do nejbližší blízkosti k sutinám. Slyšíme, jak je to uvnitř ještě živé. Hromada pracuje, postupně si sedá a odkudsi z hloubi se ozývají zvuky asi jako když starý člověk vzdychá a heká při namáhavém špacíru v parném letním odpoledni. Fotíme trosky schodiště, kde jsme před nějakými 14 dny stoupali na střechu a jež nyní připomínají surrealistický obelisk.

14.14 – nelze si nevšimnout, že odstřel byl proveden naprosto mistrně. Okenní tabulky v přilehlé historické budově zůstaly neporušeny a zadní stěna jen vertikálně sjela dolů a uchovala si svou celistvost. Vzdáváme hold mistrům svého řemesla také je musíme zvěčnit před jejich dílem. Nyní se již usmívají, o jim se ulevilo, neboť vše proběhlo podle předem nachystaného plánu.

14.15 – do škrábavých železných zvuků z již bývalého uhelného prádla se nyní ozývají zvuky jiné. Zoufalé a vyděšené. To pískají poštolky, které létají okolo a hledají svá hnízda, nyní pohřbená hluboko ve změti betonu a oceli. Nedá se nic dělat, i tohle je život. Může nám to být líto, ale to je asi tak vše.

14.20 – loučíme se s našimi ochotnými průvodci i střelmistry, odjíždíme vstříc Ostravě a jsme zvědavi, jak celý fotomateriál bude vypadat na monitoru. S příslibem další mise při odstřelu betonového skipu v polovině června 2008 máme velmi dobrý pocit ze všeho, co děláme.

S úctou

Ostravaci.cz