Je úterý, osm hodin ráno, předposlední den měsíce dubna 2008. Slunce již je na obzoru a lehký opar se vznáší nad městem. Vysoké nebe bez mráčku věstí nádherné počasí. Potřásáme si rukou s naším dnešním průvodcem, panem Tomášem Oborným, jež je tiskovým mluvčím nemocnice.
Domlouváme se na itineráři celého dopoledne, bereme „pinkle“ a jdeme „do terénu“. Startujeme práce na velkém projektu „OSTRAVA – MĚSTO PRO LÁSKU“ a tak trochu symbolicky začínáme právě zde.
8.22 – přicházíme na supermoderní pracoviště, což je nová „angio linka“, chlouba nemocnice. Jsme zvědavi, co nás tam čeká, naše kusé informace dychtíme doplnit z první ruky a vlastními zážitky.
8.24 – domlouváme se s panem primářem, který zprvu trochu nedůvěřivě kouká na naše vybavení, které ostře kontrastuje se sterilním prostředím pracoviště.
8.26 – oblékáme si nemocniční úbor. Plátěnou halenu, kalhoty i roušku. Také něco jednorázového na hlavu a na nohy jakési galoše, kterými se zřejmě inspiroval designér Jerry Koza, když navrhoval své proslulé CROCSy.
8.28 – Koukáme po sobě poněkud nedůvěřivě, kdyby nás bylo víc, tak se snad ani nepoznáme. Seznamujeme se se sympatickou sestřičkou, které se snažíme namluvit, že jsme stážisti, ale nepochodíme.
8.35 – procházíme ze sálu do zázemí, seznamujeme se s personálem a dozvídáme se, co nás čeká. Uvidíme, kterak supermoderní diagnostický přístroj pomocí 3D rentgenu a počítačové simulace odhalí místo zúženého průsvitu cévy.
8.42 – sestřičky přivážejí pacienta. Pán má cca 75 let a nevadí mu, že bude mimo jiné i terčem našich objektivů. Při pohledu na závratnou výšku jeho krevního tlaku se ani nedivíme, focení bude jeho nejmenší problém.
8.45 – jsme vykázáni do další převlékárny, kde na sebe naklademe další vrstvu. Je to speciální halena s olověnou vložkou, neboť gama paprsky si nevybírají a tyto nebudou určeny pro nás. Také nákrčník se stejnou funkcí bude chránit naše žlázy štítné.
8.49 – sestřička připravuje pacienta. Zavádí mu infuzi a chystá místo v tříselním kanále, kterým se do cévního řečiště zavede speciální sonda. Z neviditelných reproduktorů se linou tóny kapely No Name i jiných interpretů, vůkol panuje pohoda a jistota. Jsme překvapeni naprostou profesionalitou všech. Nezbývá, než smeknout, ale zatím nic smekat nesmíme.
8.52 – přichází pan primář, vysvětluje pacientovi, co jej bude čekat a lokálně mu znecitlivuje místo vpichu kanyly. Pak vystříkne trocha tepenné krve a hadička bez problémů mizí v těle pacienta.
8.57 – fotíme, měníme objektivy a objevujeme dosud neznámý svět mystéria lidského těla. Na obrazovkách počítače se postupně dotváří 3D model cév pána na sále a pak najednou máme možnost spatřit místo, kde se tvoří uzávěra v průsvitu. Ani nedýcháme, zato fotíme, co se dá.
9.10 – Rentgen dosvítil, pan primář se jde podívat, jaké informace mu obrazovka počítače nabídla a s kolegy se radí, jaký bude další postup. Sestřička zatím „odstrojuje“ pána na sále a všichni se chystají na další zákrok. Dozvídáme se, že za den jich stihnou 5-6, čekací doba na vyšetření je cca 10 dní. Akutní záležitosti však mají přednost, někdy to tedy musí být docela vypjaté.
9.20 – odkládáme použité propriety a zase jsou z nás obyčejní civilové se svými armádami bakterií a choroboplodných zárodků kdekoli na těle. Loučíme se s lidmi, které jsme měli možnost pozorovat při práci a kteří si zaslouží obdiv nejen nás. To ještě netušíme, že stejné pocity budeme mít vlastně na každém dalším oddělení…
9.30 – přicházíme na krevní centrum. Dostáváme návleky a vstupujeme do světa odběrů krve, plazmy, krevních destiček a snad i jiných součástí nejcennější tekutiny.
9.33 – dozvídáme se, že dnes se již za čestné dárcovství nenabízí párek s hořčicí a džus, nýbrž všudypřítomná stravenka ve stylu – kup si co chceš. Taky řešení.
9.37 – procházíme různými místnostmi krevního centra. Koukáme na natažené paže, z nichž do připravených plastikových rezervoárů prýští darovaná krev. Shlížíme do lednic, kde se krev chladí nebo mrazí. Jako jedni z mála máme možnost vidět živé krevní destičky, které se udržují ve fungujícím stavu neustálým pohybem v důmyslném šejkru.
9.45 – loučíme se s krevním centrem a vyrovnáváme časový hendikep z angio linky. Chvátáme na dětské oddělení.
9.52 – procházíme nádvořím, venku kvetou pampelišky, třešně i jakési další stromy s růžovými květy (sakury?), včely bzučí jako by těly splnit úkoly celé pětiletky v jednom dni.
9.55 – vcházíme do auly na dětském a bereme to pěkně odshora po jednotlivých patrech. Od nejmenších miminek, která se svými maminkami musí být ve stálé péči, až po děti větší, které v pastelových prostorách mají vše, včetně školního vyučování. Z právních důvodů na našem fotoblogu nemůžeme mít fotografie dětí, ale chtěli bychom říci, že okamžiky na dětském byly velice silné.
10.15 – přicházíme na oddělení, kde se léčí děti s poruchami krvetvorby. Malá cácorka s culíky a tmavými kruhy pod očima se zvedá z postýlky, naklání se přes „šprušle“ a říká: „Strejdo ahoj, já jsem Natálka. Maminka za mnou za chvíli přijde a pak už budeme pořád spolu.“ Sdělujeme Natálce, že jsme tam jen na malé návštěvě a musíme jít. Ještě si máváme a pak doufáme, že všechny děti na oddělení se dočkají brzkého uzdravení.
10.20 – jsme na porodním. Zpočátku to vypadá, že na nás nikdo nebude mít čas, ale pak se objeví sám pan primář a s ním se domlouváme, kde můžeme a kam už nikoli. Nejsme zas až tak investigativní, abychom museli asistovat u porodu. Nicméně vyšetření na ultrazvuku si nenecháme ujít. Musíme ale vyšetřované mamince nejdříve slíbit, že nikde nebude nic intimního vidět a slib samozřejmě dodržujeme.
10.24 – vstupujeme do místnosti s ultrazvukem. Pan primář vysvětluje mamince, co na obrazovce vidí a uklidňuje ji, že vše je v pořádku. Nás překvapí, že když fotíme s bleskem, obrazovka monitoru se pak jeví jako temná. Takže na to musíme od lesa, vypínáme blesk, nastavujeme nové parametry a hle, najednou máme obrazovku i s malým miminkem pěkně vyvedenou.
10.36 – Stejně je ten život zázrak, říkáme si cestou na rehabilitační oddělení.
10.42 – Zastavujeme se v hlavní aule nemocnice, nahlížíme do moderní kapličky, kterou zde mají nemocní věřící k dispozici. Navzdory současnému vyvedení místo působí velmi silně bez dogmatických výjevů ve víru jedinou.
10.51 – Jsme na rehabilitaci. Objektivem okukujeme jednu blonďatou paní fyzioterapeutku, kterak zřejmě cíleně polohuje pacienta, zavěšeného v důmyslných smyčkách na masérském stole. Nic podobného jsme doposud neviděli, taková manipulace prý pomůže zapojit do práce právě méně používané svalové skupiny, které drží pohromadě páteř. Zatím ale nehodláme nic měnit.
10.56 – Hurá, jsme u bazénku. Sestřička právě vysvětluje jednomu pánovi, jak se dělá aqua aerobic. Posilování ve vodě, to by nás asi bavilo. To je přesně ta škola hrou. A když se člověk náhodou zapotí, ani to není poznat. Sbohem propocená trička na jiných sportovištích…
11.02 – stojíme před dilematem. Zakončit dnešní malé putování nemocnicí již nyní, nebo ještě navštívit oddělení patologie? Nejsme žádní měkkoni, nýbrž Ostravaci.cz. Takže jdeme rovnou na „soudní“, kde prý už na nás čekají. No my na to zase tak moc nespěcháme…
11.08 – Jsme na recepci oddělení soudního lékařství. Ujímá se nás hřmotný pan primář, doluje z nás poslání a zpočátku nemůže uvěřit, že se zajímáme také o odvrácenou stranu života, navíc v jeho případě o nedobrovolně odvrácenou.
11.12 – Vcházíme na pitevnu. Zřízenec, jako vystřižený z Přeletu nad kukaččím hnízdem, pobíhá po místnosti a narychlo uklízí věci, které tam podle pana primáře nemají co dělat. Okružní pilka na hlavu, dřevěný špalík na podložení krku nebo hromádka oblečení po zatím j
11.14 – Máme tendenci zřízenci říkat „Náčelníku“, ale potlačujeme to v sobě, neboť nevíme, jak by na t reagoval. Bere nás k lednicím, kde část jsou chladírny a některé mrazí. Je to pochopitelné, vždyť některá těla mohou být přivezena ve značném stádiu rozkladu.
11.15 – Ptáme se, jestli zemřelým věšejí na palec u nohy obligátní cedulku s údaji a dozvídáme se, že už dávno ne. Prý jim to pro bezpečnější práci s daty píší fixem přímo na tělo. Taky řešení.
11.16 – Už jsme na odchodu a Náčelník se domnívá, že nekoukáme a v rámci svých pracovních povinností otevírá jednu z lednic. Okamžik máme možnost spatřit obsah. Odvracíme oči, ale stejně se nám pak o tom ještě v noci zdá.
11.20 – S panem primářem vstupujeme do laboratoří, kde se zkoumají tkáně. Tady už to není přízračné. Když vidíte vzorek plic v Petriho misce, tak to s vámi nezacloumá.
11.25 – Obhlížíme zařízení laboratoří, koukáme na volně položený pitevní protokol jakéhosi XY. Vedle na stole je z internetu stažený recept na kuřecí kousky v marinádě. Tato dvojice dokumentů, každá z jiného pólu bytí, jsou tak sobě blízko a jejich společné poselství tak bizarní, že neodoláme, abychom to nezvěčnili.
11.32 – Pan primář se s námi loučí s nostalgií v hlase, že nám ukázal nové oddělení, kde celý team sídlí teprve asi dva roky. Prý předcházejících 25 let ve starých prostorách v Zábřehu bylo více poetičtějších. Ptáme, jestli je v souvislosti s patologií možno hovořit o poetice. Dostává se nám lakonické odpovědi, kterou dnešní reportáž také končíme a jejíž mnohoznačnost je zarážející: „Když pracujete s hovny, ještě neznamená, že v nich musíte žít!“
S úctou a poděkováním Ostravaci.cz