Moje milá sestřičko a maminko a bratři.
Slíbil jsem Vám, že se s Vámi podělím o své zážitky, které jsem „ulovil“, když jsem dělal doprovod na Halič.
Nad ránem jsme s Jackem vyjeli z Krakova do Tarnova a odtud spojovací tratí na Strože pod Uherskými Karpaty. Trať, po které jel první vlak už roku 1876, běží po břehu řeky Bialy. Sem tam na nekonečné rovině vyskočí nízký pahorek, ale na obzoru se už rýsuje křivka velehor.
Řeka Biala je opravdu bílá. Řečiště je vyryto zpola v opuce, zpola v bílém slinovitém jílu. Proplétá se klidně mezi plochými nepravidelnými balvany, ale Jacek říkal, že když nahoře v Karpatech taje sníh, není řeka k poznání. Rozlévá se pak daleko přes své břehy a po celém svém toku tvoří rybníky a jezera skoro nepřehledná. To znám, to nám Odra v Mariánských Horách dělá často, vždyť i šachta Ignát se začala hloubit na dně vysušeného rybníka až poté, co Odra se usměrnila tak, aby nezatopila horníky.
A jsme v Haliči. Krajina se těsně před Stroží začala měnit. Vyrostly horské stráně a na nich lesy odrážející se od bledého nebe podivně tvrdě a vyzývavě. Ten kontrast působí jaksi nepřátelsky. Ze Strože jsme jeli pronajatým povozem, jako páni, do vsi, kde bydlí Jackovi rodiče. Udivilo mne, že na dohled se černají čerpací věže na naftu a silný petrolejový zápach nás provázel po rozbité, nemyslitelně bídné silnici. Divný paradox v krajině, kde dominují pastviska a vrby.
Jacek je učitelský synek a tak nás malý koník lhostejně táhnoucí příšerně rozhrkaný povoz, zavezl přímo před haličskou školu. Je to barák se vzhledem naší pastoušky. Vedle haličská krčma, bez podlahy, se dvěma stoly, pěti židlemi a třemi dlouhými lavicemi. Na stěně visí v rámu Kosciuszko a mapa království Polského. Vedle krčmy je fara a světe div se hezký malý kostel se zvláštní zvonicí, totiž zeď s otvory, z nichž visí zvony. Protože škola byla zavřená, ptal se Jacek, kde má tátu. Řekli „jel na seno“ a ukázali nám kam.
Vidíme rozsochatý vůz a dvě ženy s hráběma. Na vůz nakládá postarší muž s červeným šátkem pod slaměným kloboukem a fajkou v puse. Přibližujeme se. Obě děvčata se schovají za vůz a Jacek se rozběhne ke svému otci. Ten pustí vidle a dlouho se drží se svým synem v objetí. Pan učitel, vlastně pan nadučitel právě nakládal seno. Pomáhaly mu dcery, Jackovy sestry.

Později jsem se dozvěděl, jak je to s tím senem. Každý haličský učitel, když je definitivně ustanoven, dostane od obce kde učí dvě jitra půdy do vlastnictví a to proto, aby se cítil, tím že ji užívá, zakořeněný. Dvě jitra půdy mají prý vyrovnat rozpor mezi jeho vzděláním a duševní úrovní ostatních sousedů. Zapřáhli jsme žebřiňák se senem za bryčku a odtáhli ho do vsi. Tak mne napadá, jak by si s ním poradili, kdybychom se tam neobjevili? Starý pán a ty dvě hihňalky by ho …Ale v Haliči je všechno možné, všechno řídí náhoda a vůle Boží.
Jackova rodná ves sestává z několika selských chat, které vypadají všechny stejně. Nízké, skromné, s jedním lůžkem uvnitř, bez ohledu na počet osob, které chalupu obývají. Houně na přikrytí, několik stolic, lavice a zvláštní velká bedna asi velikosti našeho prádelníku, která slouží jako skříň i stůl.
Přivítala nás Jackova maminka a nabídla nám místní pochoutku. Zapraženou polévku a bramborové placky s brynzou. Jacek rozdal dárky, vrátil rodičům peníze, které si před časem půjčil na vlakový bilet do Ostravy a domlouval sestrám, aby svůj odjezd „na lepší“ neuspěchaly. Je pravda, že naše šachty a hutě dají vydělat, ale nástrahy, které tam na mladá děvčata číhají, nejsou zanedbatelné. Já jsem přikyvoval a uvědomil jsem si, jak bych se o tebe, Maryčko, bál, kdybys opustila maminku a vydala se do světa. Pamatuj, že ve Starých Hamrech je dobře.
Moc Vás zdravím, zase brzy napíšu, protože postřehů z Haliče mám přehršli.
Váš Josef
V Mariánských Horách
(neuvedl datum, předpokládám, že rok 1906. Přepsal Jiří Jezerský)