Jako industryjálni nadšenec se snažim nězakrnět a tu a tam vyrazim cvaknuť i cosik inšigo.Můj dnešni fotoblog je už fusaty, bo fotki vznikaly loni v březnu,ale někeré aji pozdějši. Ladem ležely na harddysku v komputeře a zrály jak Pepin v Sedlčanech. Po roce na ně přišla řada a tak prodělaly malý fejslift a šly s kůži na trh.
Vím že spousta ostravaku zna Hrabovu akorat gvuli Makru, kaj jezdi nakupovať ve vělkim a balancuju v marketě s gigantyckími vuzkami plnými mineralek, špiritusa, masa od brafka, přes kury až po stejki z hovjeziny, ale v Hrabove je aji cosik lepšího.
No už vas slyšim jak řikatě, že ti šikmooci sangwumanici nejsu nic lepšího?!Ale jo němyslím fabriku v prumzoně, kaj náctiletá dredatá mládež v slušivých modrakách valí na 3 šichty jakési plechové capiny do vozitek korejske produkce, opravdu ta „nošovicka“ periferija, kera chrlí sučástky pro podbezkydsku automobilku (věčna sláva pamatce pěknych luk a polí pod Lysů, kajk včil budu, než to mongolci začnu robiť levnější, vyrábjať ty hnujdaje) tak fuckt ta prumzona nebyla cílem mojeho fotovýleta.
V Hrabove mě zaujal kostel sv.Kački, kerý se něnapadně krči mezi barakami. Eště to není tak dávno, co nadherna dřevostavba na keru se dnešni montované sruby těžko hrabu, podlehla v suboju s ohnivym kuhutem. Těžko sudit kdo za to moh, bo jak přežila 500 roku, tak je divne, že zrovna v dubnu 2002 cosik samo osobě zaiskřilo, blaflo a zgoralo. No tragedyja velika, ľudi se semkli jak po požáru narodního a kostel zreplikovali.
A tak věřici, ale i ate isti či fotografisti možu včil znova obdivovať, jak ti naši předci před pjetisty rokami dokazali stavjať krasne vjeci.Si představuju jak ten historicky architektonista stoji v pumpkach jak eFeLVjek u historiskeho rýsovaci prkna a husím brkem, kerý tu a tam smočí v kalamařu rysuje plány kostela.No muselo to byt zajimave. Každopadně aji replika je fajna a tak žech vyrazil jedneho březnoveho podvečera s věrným druhem panasoňákem na lov snímku tého skvosta o kerém píšu na webu:
Původní kostel sv. Kateřiny (NKP) nedaleko hlavní ulice v Hrabové byl postaven pravděpodobně již počátkem druhé poloviny 16. století (1564) a patří tak spolu s kostely Božího Těla v Gutách na Třinecku a sv. Ondřeje v Hodslavicích rovněž z druhé poloviny 16. století k nejstarším dřevěným kostelům na severní Moravě a ve Slezsku a snad i k nejstarším takovýmto kulturním památkám v celé České republice.
Dnes postavený kostel (z pěněz veřejné sbírky) je kopií kostela, který shořel 2.4. 2002. Z dřevěného kostela sv. Kateřiny ze 16 století se nepodařilo zachránit téměř nic. Kostel tady stál už 500 let, přežil i třicetiletou válku, Ostrava – Hrabová jej měla ve znaku. Byl druhou nejstarší církevní stavbou v Ostravě a zároveň patřil mezi nejstarší kostely ve Slezsku a na severní Moravě. Kostel byl stále hodně navštěvován, poslední mše byla na Pondělí velikonoční.
HISTORIE : Přesnější datum stavby zrealizované neznámým lidovým stavitelem šlo odvodit od letopočtu 1564 na pravé straně portálu. Do roku 2002 se zachoval téměř zázrakem, měl tak větší štěstí než jiné dřevěné kostely, které jsou na území Ostravy připomínány ještě z období mezi I. a II. světovou válkou – farní kostel sv. Josefa nebo filiální kostel sv. Maří Magdalény, jejichž existence je dnes již minulostí.
Celá budova má dvě poměrně samostatné části. Jsou to mohutná zvonice s vchodem a vlastní loď kostela, které jsou propojeny krytou chodbou. Zvonice je zakončena kvadratickou hlavou s šindelovou přilbicí osazenou křížem. Loď kostela má již jen doplňující malou věžičku. Kostel vybudoval neznámý lidový stavitel.

Felina spočinula na parkovišťu kusek od kostela, já vyskladal svoje 2 metry z polohy sedicího řidiča ven z vozidla do polohy homo erektus, central za mnu zaklapnul všicki dřvi škoduľe a já byl vtažen do tamní atmošky, jak Herry Plotter do te knížki od Toma Raddlyho (jak vam to nic němluvi, tak řeknitě ratolesťam ať vás zasvjeti do taju Bradavic, Kvikalkova a přilehleho svjeta.Marne stě enem mudlové!!!) Zpatki k té atmošce.Sychravý den s kapkami dešťa v luftě pod smogovu pokličku ostravska (znátě to jak se čížci v Praglu vyvyluju na zahradach u grilu, mají 20 na teplomjeře a my se tu dusime v hnusnym smogu s 6 stupňami a hrubymi fusaklami pro zahřati), stromy kolem kostela obsypane vranami, keré řvu do ztichleho města.Co chvilu se vznese vrana-štajger a ostatní ju v hejnu nasleduju na další břizku. Nestačim ostřiť a zooomovať abych ten hičkokův výjev zachytil. Komponuju na šířku, na výšku, na stojato, ležato a jak sem v laufu tak aji dyjagonálně. V dalce slyšeť psa co se ze štěkotem blíži ku mně jak Goro k Tokiju, tak poučen z dokumentu nešinldžiografik stuhnu v slup a čekám až přítel človjeka projde kolem mě a zaujme pozici v zlatým řezu …….cvak a je tam aji s dvumi vranami nad křížem. Omladina co opodal usrkava z krabicoveho archivniho čuča a pokuřuje džojnty z pampelišek se na mně díva jaksi přezirávě a v jejich opirsingovaných pyščiskach čtu:“P.čo, woe co to je za c.pa.On snad fotí tu šopu? Ten je aut, dejte mu raději práska, woe ať vyfotí nás….“ Jak po hodině balím fidlatka, bo tma převzala vládu nad krajem, už si v hlavě blokuju další termín na pokračování.
Za dva měsice tu stojim zas, jen vrány už su zpátky kdesi v Rusku, stromy se probudily do života a tak obklopen zeleni s denním svjetlem zachytim kříž zrobený z ohořelých trámu, kerý tu zustáva jako memento smutného dubnového dne z roku 2002.
Popřejmě společně, ať i výtvor moderní doby vydrží dalších 500 jar a ať se mu už oheň na vždy vyhne.