Milá sestřičko,
právě jsem se vrátil … z výletu. Nebudeš mi věřit, ale byl jsem na konci světa, protože tam, kde jsem se ocitl, se asi zastavil čas. Ale po pořádku.
Jak víš, můj kolega ze šachty Ignát se jmenuje Jacek a pochází z Haliče. Haličan je u nás v Mariánských Horách každý třetí. Na konci minulého týdne, když byl ten velký svátek a my měli na šachtě volno, se Jacek rozhodl, že se podívá domů. Nabídl mi, že mne vezme sebou, že mi ukáže, co jsem ještě neviděl.

Máme dvakrát ročně zdarma nárok na železniční bilet k rodině a protože nikdo se neptá, kam jedeš, rozhodl jsem se, že ho doprovodím. Do nočního vlaku Severní dráhy císaře Ferdinanda jsme nasedli o šábesu a hned za Bohumínem jsem poprvé ucítil vůni Haliče. Nepřipomínám nadarmo, že jsme si vybrali šábesový vlak, protože od pátečního soumraku až do sobotního večera je na haličských tratích klidněji a snesitelněji. To proto, že v tu dobu židé vesměs odpočívají a světí „sabbath“. Opak byl pravdou, když Jacek (civilizovaný a bez pejzů) začal z ničeho nic na protějším sedadle přeplněného vagonu chroustat k snídani kus chleba a dvě cibule. Do každé ruky jedna. Přísahám, že v Mariánských Horách takové chutě neměl. Nevím, co ho to napadlo, snad aby se nelišil od ostatních cestujících. Sotva sedl, tvrdě usnul, to podle přísloví, že čas jsou peníze a když se nic neděje, je třeba se ve vlaku vyspat jako doma, nejlépe zut a polosvlečen. Když procitl, začal do sebe cpát cibuli. Dovedeš si Maryčko představit ten všude se šířící smrad? Něco, jako průvan v hlavním asanačním kanále starého Jericha. Kdybych uměl zápach vyfotografovat, určitě bys mi uvěřila, že tak netrpěl ani Ben Hur.
Až do Krakova jsem stál u otevřeného okna a hádal se s těma, kterým táhlo na záda a s klením ( místní mají velkou škálu nadávek) si vynucovali jeho zavření. No nic, vydržel jsem to, my kluci ze Starých Hamer vydržíme všechno.
Viděl jsem Krakov, hlavní město království polského, viděl jsem Wawel, zosobněnou minulost Poláků. Na Wawel chodili donedávna polští patrioti vzpomínat, plakat a zatínat pěsti. Na královském hradě, který pamatuje našeho Boleslava Ukrutného, bratra svatého Václava, dala vláda c.k. mocnářství zřídit kasárna. Na vlastní oko jsem viděl vojenskou kantinu schválně stojící naproti královské hrobky, kde odpočívají vedle polských králů i takoví národní svatí, jako je Miczkiewicz a Kościuszko…. Ignorace nebo úmysl urazit polské
vlastenecké cítění ? Z obojího mám husí kůži.
Krakov – to jsou extrémy. Vypjatá vzdělanost na straně jedné, nízké vzdělání – nebo žádné – na straně druhé. Jen tak mimochodem, v Haliči je nejvíce analfabetů v Rakousku. A protože mezi prvním a druhým není pojítko, prostředník, má každý cizinec pocit, že vidí národy dva: chlopy a inteligenci. Když jsem se na to ptal Jacka, odpověděl mi šalamounsky: „Když dá Rus Polákovi pohlavek, tak Rus je barbar. Když dá Polák pohlavek Rusínovi, tak barbar je Rusín a zaslouží si dva pohlavky….“

Maminka se jistě bude ptát, co se mi v Krakově nejvíce líbilo? Ne líbilo, ale zajímalo. Nebyl to Wawel, ani život v Sukienicach, královském tržním bazaru, kde jsem si mimochodem velmi levně koupil a pochutnal na všudepřítomných lesních jahodách se smetanou, stejně dobrých jako u nás v Beskydách, ale překvapila mne jejich láska ke květinám. Tenkrát po příjezdu a prý tak je to každý den. Každé jitro zasednou v dlouhých řadách podél Sukienice venkovské ženy s koši plnými polních květin a ty kytice jdou, světe div se, rychle na odbyt. Kopretina, vlčí mák, náprstník .. vždyť haličská květena je stejná jako ta naše. Jacek mne ujistil, že polská služka nebo hospodyně, když jde ráno na trh nikdy nezapomene dát dva nebo tři krejcary stranou – na květiny. To z Ostravy neznám.
Co se týká děvčat, zvláště těch hezkých, viděl jsem jich v Krakově málo. A když jsem nějakou konečně potkal a ohlédl se za ní, ta „moje krásná“ měla častokrát hanebně sešlapané podpatky, což je, pokud se mne týče, nejstrašnější urážka ženské krásy vůbec. Snad proto, na tu vyhlašovanou krásu polských dívek a žen nevěřím a zdá se mi, že se jedná více o optický klam a iluzi, podepřenou patriotickými city, než o objektivní pravdu. Jacek to komentoval slovy, že ty „opravdové krásky se skrývají, aby nezevšedněly.“ Hm, která fešanda se bojí, že zevšední…? Jackovi jsem ale odpověděl, že výjimky potvrzují pravidlo, což vzal na vědomí a neprotestoval.
Nezapomenutelný zážitek mám z návštěvy krakovské židovské čtvrtě, známé pod jménem Kazimierz.
Petrolejka začala prskat, napíši ještě adresu na obálku, zaběhnu na ulici Přemyslovců dopis hodit do schránky, aby poštmistr pan Raabl měl zítra ráno co třídit. Mějte se hezky a věřte, že pilně připravuji pro vás, moji milí ve Starých Hamrech, pokračování mého vyprávění
Váš
bratr Josef, který moc zdraví maminku
V Mariánských Horách (nečitelné datum) roku 1906