– Je mrazivé dopoledne koncem roku 2007. Dáváme si sraz před docela tajemnou elektrárnou v Ostravě – Třebovicích.
– Bije desátá, přichází pro nás průvodce a hned zkraje nám vnutí každému na hlavu slušivou přilbu. Boris nasazuje plastovou pokrývku hlavy kšiltem dozadu, neboť jinak mu to překáží v dokonalém zaostření. A k tomu tady vlastně jsme.
– Procházíme nádvořím, podrážky lehce prokluzují a vítr dává i přes vícero vrstev oblečení najevo, že je konec prosince a že jej musíme brát vážně.
– Obdivujeme režné zdivo, které ztratilo patinu desetiletí a svítí novotou. To přes léto zapracovala wapka a špína se otrýskala, takže energetický chrlič má nový kabát, který mu sluší.
– Přicházíme na místo, kde se skladuje palivo. Jemná uhelná drť je zde v bezprostřední blízkosti v ohromném množství. Bull-dozer shrnuje potřebná kvanta v pravidelných intervalech přes násypky na dopravníkové pásy, pak uhlí putuje do sušárny a mele se v kulových mlýnech na jemný prach, který se pak spaluje. Zatím ale tak daleko nejsme, přes haldy uhlí koukáme na tři chladící věže, nad nimiž stoupá pára jako z hrnku čerstvě uvařeného čaje. Mimochodem, ten by nám rovněž přišel velmi vhod.
– Přemlouváme našeho průvodce, aby nás vzal i na vrchol některé z chladicích věží, loudíme, ale nelze to udělat. Jsme ale spokojeni, když slíbil procházku po střeše elektrárny. Už se na ni těšíme.
– Procházíme okolo modrých dveří, kde je nápis WC a douškou o nutnosti kontroly hladiny. Děláme si z toho legraci, průjem takového objemu si chceme alespoň představit, ale při vší dobré vůli to nelze.
– Vstupujeme do podzemí, k pásovým dopravníkům. Voní to tam uhlím, gumou a továrnou.
– Dopravníky jsou v tuto chvíli v klidu, zatím není třeba dodávat uhlí, v zásobnících je ho dostatek.
– Procházíme nekonečnými chodbami, tu dolů, tam zas nahoru, jeden by se v tom labyrintu dokázal ztratit. Naštěstí neztrácíme nic z našeho elánu, fotíme a vyptáváme se našeho ochotného průvodce na detaily a děláme, že tomu rozumíme. Důležité je vypadat zasvěceně, ni?
– Poslední chodba nás vede docela vysoko, je to jako na dole svážná. Jen jsou tady schody z ocelových komponent.
– Vystupujeme nahoru a s údivem zjišťujeme, že jsme zase na úrovni terénu. Celou dobu jsme tedy brouzdali v hlubinách pod povrchem a ani nám to nepřišlo.
– Procházíme již známým nádvořím kolem úpatí komínů a představujeme si, jak to muselo být v Postřižinách nádherné, když se z cvičných důvodů lezlo vnitřkem.
– Vstupujeme do haly, kde nás ovane teplo, jež je v přímém kontrastu s venkovním mrazivým vzduchem.
– Procházíme kolem zařízení, jež se nám zdá tak snadné k pochopení asi tak, jako pověstná španělská vesnice.
– Zase schody. Je to tady, musíme se vydrápat ke střeše, na to se těšíme velmi.
– Jsme asi v půli cesty nahoru, zastavujeme na jedné podestě a vidíme celou loď „PARNÍKU“ jako na dlani. Na vedlejší zdi se skví nápis „KAREL JE CYP“, tomu rozumíme a to nás naplňuje pochopením jak pro Karla i ty, kteří tíhu své duše museli svěřit omítce.
– Fotíme nápis, ale je tam málo světla a ani místo pro stativ, tak z toho nic není. Jen hala se daří zvěčnit, hloubka prostoru je na fotkách mimořádná.
– Jsme pod střechou. Koukáme dolů pod sebe a potí se nám dlaně. Máme pod chodidly 40 metrů prostoru, naštěstí jsme již zvyklí a tak závrať nebo panika nepřipadá v úvahu.
– Koukáme na ohromné odpružení níže uložených mechanismů a v duchu si připomínáme pověstnou soustavu šesti simultánních diferenciálních rovnic, která řeší problém chvění. Tady jsou ty výpočty v praxi a vidíme, že alespoň někdo tomu rozumí. Vše nás opět naplňuje pýchou nad nekonečností lidského ducha.
– Dostáváme poslední instrukce, abychom se na střeše pohybovali výhradně (!!!) po vyznačených zpevněných úsecích. Jinak se vystavujeme neúměrnému riziku, že přes ztrouchnivělé laťě pod térpapírem střechy proletíme skrz s minimální nadějí na poslední akční snímek v životě.
– Střecha elektrárny je maso. Vítr je tak silný, že máme co dělat, abychom se udrželi v daném směru. Oblačnost je nepřející našim fotografickým orgiím. Obloha je jeden bílý monolit, Boris na sobě nedává zklamání znát, ale je to tak. Máme zkrátka smůlu. Fotky stojí za starou belu.
– Procházíme z jednoho konce střechy na druhý, oči nám v protivětru slzí, alespoň si vzpomeneme na pověstné krkonošské syny hor, Hanče a Vrbatu, kterak bojovali s nepřízní počasí a vítězství se na jejich stranu nepřiklonilo.
– My pro tuto chvíli vítězíme, opouštíme střechu v naprosto stejném počtu, v jakém jsme na ni přišli a v tuto chvíli je to pro nás důležitější, než cokoli jiného.
– Sestupujeme dolů a procházíme kolem tří generátorů, kde se vyrábí pověstná třebovická elektřina. Chceme ochutnat, ale sarkofágy jsou mládeži nepřístupné.
– Ještě chvíli se motáme v okolí turbín a překvapuje nás, že nikde nevidíme skoro žádné lidi. Dozvídáme se, že v tuto chvílije na směně jen okolo 30 
zaměstnanců, což na tak obrovský kolos je překvapivě málo. Ale asi to tak funguje, produktivita je na odpovídající úrovni, tak jaképak copak.
– Jsme zase venku, mráz a vítr se do nás zakusují na plné pecky. Procházíme kolem plotu, za kterým se nachází transformátořiště. Žádné jiskérky zkratu nikde neproskakují, takže vše asi funguje a my se rychle vzdalujeme, kdyby přece jen.
– Odevzáváme přilby a domlouváme se, že přijdeme zase napřesrok (to jest brzy), až se počasí umoudří.
– To byl teda zážitek. Jdeme na horký čaj a těšíme se na další výpravy. Napadá nás nejlépe srpen, ten je teplotně přijatelnější.
Elektřině zdar a Třebovické zvlášť.
Ostravaci.cz