26.10.2007 dostáváme od tiskové mluvčí OKD, paní Breiové, zprávu, že na dušičky, 2.11.2007 bude proveden odstřel těžní věže na dole Doubrava v Orlové. Říkáme si, že když jsme před lety propásli Zárubek, tak tohle nám utéci nesmí.
2.11.2007
11.50 – dáváme si sraz u nákupního střediska Karolína a jedním autem vyjíždíme do Orlové
11.55 – o plánovaném odstřelu moc nediskutujeme, spíše probíráme záležitosti spojené s naší knížkou. Je toho dost a tak nám tato debata zabere celou cestu
12.20 – přijíždíme na Doubravu. Odbočujeme na parkoviště a přitom míjíme opuštěnou restauraci U FRLOCHA. Kdo pamatuje ty časy, když to tam vždy po šichtě hučelo jak v úlu a pivo teklo proudem, neubrání se splínu.
12.25 – žádáme skupinku horníků, kteří ještě ve fáračkách u malé zastávky čekají na autobus, aby je odvezl na mateřskou základnu, o povolení k vyfotografování. S úsměvem přitakávají a my je fotíme. Pro nás je to již docela rarita, vidět na denním světle, mimo šachtu, horníky po směně. Mezitím okolostojící novináři diskutují o odstřelu, takže nás nikdo neruší.
12.30 – zdravíme se některými žuranlisty, které známe z křtu knihy a vítáme se i s paní Breiovou, která je středem pozornosti médií.
12.32 – konečně odcházíme na místo, ze kterého můžeme pozorovat odstřel. Cestou vidíme rozbořené budovy a vedle nich demoliční mechanizaci, nyní zkrotle stojící s vypnutými motory.
12.35 – občas potkáme některého z bývalých havířů dolu Doubrava. Nikdo z nich se neusmívá, občas někdo utrousí směrem k rozvalinám: „Tady byla výdejna polévky…“, „A tam jsme měli kupel…“
12.36 – přicházíme z hraniční plastové pásce, za kterou už nikdo nesmí. Před námi stojí ocelová nádhera těžní věže, kvůli níž tady dnes jsme. Její dvě lanovnice jsou poněkud atypicky postavené za sebou a nikoli vedle sebe, jak je běžné. To ji dělá velmi zajímavou.
12.40 – fotíme poslední okamžiky, kdy ještě věž stojí. Začíná mžít více než mírně a dušičková atmosféra je velmi příznačná. Připadáme si jako na pohřbu. Kolem lidé s deštníky, občas někdo pronese pár slov hlasem o pár decibelů slabším, ale jinak je okolo zvláštní tíživé ticho.
12.45 – překračujeme hraniční zátaras, abychom mohli vyfotit věž bez rušivých vlivů. Ostraha je zatím poměrně benevolentní,ale jakmile zjistí, že závěrka již necvaká, nekompromisně nás vykazuje do bezpečné zóny.
12.50 – okukujeme novinářům jejich nádobíčko – teleobjektivy zejména. Alespoň jeden takový by se nám určitě hodil…
12.53 – koukáme na hodinky a jsme ještě více zamlklejší. Přicházejí další lidé a zahušťují prostor před páskou.
12.55 – houká siréna a my víme, že zbývá ještě pět minut
12.56 – vytahujeme naši videokameru a zkoušíme, jestli funguje i v mlze a dešti. Musíme být připraveni pořídit i pohyblivé obrázky
12.58 – slyšíme druhou sirénu a předpokládáme, že za chvíli bude proveden odpal
13.00 – přichází jakýsi člověk od pyrotechniků s tím, že nastal zkrat v přiváděcím vedení a odpal bude muset být o pár okamžiků odložen
13.01 – vypínáme kameru, foťák zůstává v pohotovostní poloze a dále čekáme
13.02 – houká siréna a vypadá to, že zase budeme dalších pět minut čekat. Zapínáme však kameru a foťák chystáme do pohotovostní polohy. Na kameru točíme display Canonu novináře z MF Dnes, …
13.03 – hlaholí hlas: „Pozor, pali!!!“
13.03 – ozývá se ohlušující rána a místo, kde ještě před chvílí stála nádherná těžní věž, se halí do prašného mraku ze rzi a špíny, závěrka cvaká v reportážním rytmu
13.04 – věž se poslušně skládá na určenou stranu a naráz je po všem. Rozhodující okamžik jsme nestihli zachytit na video, ale tak to asi mělo být.
13.05 – prach pomalu usedá a objevují se pokroucené trosky ještě před chvíli hrdě stojící věže. Kdosi vtipkuje, že za rohem už čekají romové s rozbrušovačkami a budou odvážet šrot. Nikdo se tomu ale nesměje.
13.06 – odcházíme skrz zábranu směrem k místu činu. Ostraha již není tak ostražitá a přivírá oči. Koneckonců, nejsme sami, novináři tam jdou také. Kdosi dokonce vlezl až do hromady sutin a ten je ovšem hlasitě okřikován a vyhnán jak Adam s Evou z ráje.
13.10 – fotíme a točíme to, co zbylo a připadáme si jako na pitvě.
13.15 – odcházme k autu a cestou si povídáme s jedním bývalým havířem, který na Doubravě prožil přes 30 let. Ten člověk je evidentně zdrcen, jako by tímto okamžikem přišel o kus života. Utěšujeme jej, že si může koupit naši knihu a trochu pookřává, když mu říkáme, že tam jsou šachty a těžní věže.
13.20 – odjíždíme z parkoviště směrem k Ostravě a shodujeme se na tom, že jsme nebyli na pohřbu, ale na popravě. ZDAŘ BŮH!