O tom co se dělo na šachtě Bedřiška napsal v roce 1961 Romuald Drlík. Dovolil jsem si část jeho povídky přetisknout. Ing. Jiří Jezerský

Psal se osmý duben 1902. toto datum zapsal ještě hormistr Josef Čmiel společnosti Marie – Anne do deníku jámy Bedřich v Zábřehu nad odrou při petrolejové lampě. V mohutném okovu sfáralo na noční směnu ve větrní jámě 13 hlubičů do hloubky 413 metrů. Naddůlní štolba nařídil předvrat ze dna jámy průzkumnou sondu, aby získal jasno. Jak hluboko ještě sahá slín a kdy konečně narazí na povrch kamenouhelného pohoří. Práce jde o d ruky. Všichni by už byli rádi kdyby z těch mazlavých třetihor v tvrdém uhlí prvohor. Je to jako s cestovatelem toužícím po mnohaměsíčním pronikání šerem pralesa po stepi za jeho okrajem, zalité sluncem. Po provrtáním 10 metrů slínem narazil vrták na značně tvrdší horninu. „Pane naddůlní jsme na skále“. Hlásí radostně Josinek telefonem. „to není skála“ skáče do hlášení hlubič Urbánek, „vrták v tom rejdí jak ve štěrku.“ „Nevadí Urbánku. Sjedu za vámi“ končil naddůlní v telefonu. „bude to karbon.“ Mini Směja z Nové Vsi. „nad souvislým karbonem bývá sklaní sut jako na povrchu kamenolomu.“ Jen to dořekl vyrazil z pod vrtáku sykot. Jaký vydává vzduch unikající z prasklého potrubí. Všechny zamrazilo při tom cizím zvuku. Josinek, nemoha od sebe odehnat děsivou myšlenku. Skočí znovu k telefonu a volá nahoru. Tam však telefon nikdo nezvedá. „Urbánku posvit na vrták!“ přiskakuje Josinek. Zmocnuje se ho pocit strašné bázně, slabosti u srdce a něco co nelze pochopit. Avšak nejen žhavý kabance ale i žhavý uhlík z cigáry b ústech hlubiče Kordy v ten okamžik zhasly. Na všechno spadla rázem noc! A překotná malátnost! „plyn!“ vyrazil zděšeně Josinek skloněný nad vrtákem. Chtěl se narovnat, avšak mrákoty ho povalily na lopatky. Vzápětí za plynem vyrazil vysoký gejzír vody. V mžiku byli všichni mokří na kůži. Ochromila je vteřina hrůzy. Se strhaným dechem třeštili oči do prostoru děsu , němž se zmítaly jejich životy, náhle oloupené o vzduch .Někdo uhodil na poplach! Po téměř padesáti letech vzpomínal s velkým pohnutím poslední havíř Bedřišky – Urbánek. Živelný pud uniknout těmto děsivým vteřinám, uniknout do zítřka, hnal je zoufale z blízkého zániku, který za nimi štval po zebří. Přesně ve 4 hodiny 30 minut 9. dubna 1902 s vypětím všech sil na okraji bezvědomí vylezl Urbánek k ohlubní jámy. Za ním dalších devět hlubičů. Za necelých jedenáct hodin zatopila voda jámu do výše 300 metrů ode dna. „Narazili jsme na mořské oko!“ Za několik dnů pomalu vymřel život na šachtě. Po dnech děsu následují dny konstruktivní rozvahy. V nichž se lidé sdružují . pokoušejíce se o zahlazení stop katastrofy. Již 22. dubna 1902 dal horní ředitel Mořic Brammer hornoslezské společnosti Marie – Anne po poradě s generálním ředitelem Hermanem Hugem v Berlíně rozkaz k vyčerpání jámy. Drahocenný čas …dny…roky ubíhají. Rychlé střídání příkazů a jejich odvolání . Stále není pomyšlení na pohloubení jámy do uhlí. Stále méně naděje na prací a výdělek! Na jámě si podávají ruce odborníci z celého světa, z Anglie, Japonska, Číny a Austrálie. V novoveském dvorku ubytovali se němci od Rýna, u pantáty Ignáce Goldberga Belgičané a Holanďané. Ti všichni i potápěči z Nusle u Berlína , přišli z daleka s draze zaplacenou radou a odcházeli s nepořízenou.Do úsilí o Bedřišku se uhnízdil žal a nebyla naděje na jeho vypuzení. Když společnost Marie – Anne promarnila téměř dnešní miliardu, prodala důlní pole Bedřišky rakouské horní a hutní společnosti za 9 milionů tehdejších říšských marek: To se psal rok 1910. Z Bedřišky navždy odešel vrchní inženýr Antonín Honl, strojní důlní Oskar Wecker, účetní Emil Bič, naddůlní Štolba, důlní Jiří Směja a poslední z šedesáti hlubičů, strojníků a pomocných dělníků.Život na šachtě zcela vymřel a v živých vzpomínkách se i postavy, které je oživovaly, změní v matné přeludy a stíny.

Ing. Jiří Jezerský