Povím Vám takový napůl úsměvný příběh.
Jedu takhle koncem listopadu krátce před osmou ráno z Frýdku-Místku do Ostravy s úmyslem nechat se naočkovat proti chřipce a pak jít do práce.
No ale bylo hezký světlo, tak jsem si říkal, že si cestou vyfotím kostel sv. Josefa v Ostravě, když stejně jedu kolem a dělám si na něj už dlouho zuby. Udělal jsem pár fotek a říkám si, že by to chtělo dostat do záběru za věž kostela vysoké pece ve Vítkovicích, v protisvětle vycházejícího slunce by to bylo super. 
To bych se ale musel dostat tak na úroveň třetího, nebo čtvrtého patra některého z okolních domů. Rozhlížím se okolo, ale všechny ty baráky okolo byly k ničemu, protože žádnej z nich neměl okna z chodby v tu stranu, kterou jsem potřeboval a zvonit na byty a dožadovat se vstupu za účelem focení – na to nemám žaludek.
Najednou jsem zahlédl jedno okno, ze kterého by to šlo – třetí patro katastrálního úřadu, chodba, sice jen třetí patro, ale mohlo by to klapnout……
Vyběhnu tedy nahoru……a sakra, celý patro má soukromá firma, dveře zavřený, na nich koule, jen zvonek. 
Tak zvoním, přijde mi otevřít strašně milej pán, tak mu říkám, jestli bych si jako mohl vyfotit ten kostel z okna jejich chodby. Jen dvě, nebo tři fotečky a hned zmizím. On na to, že samozřejmě a jestli by to jako nebylo lepší ze střechy. Inu, povídám, že v to bych si netroufal doufat ani v tom nejkrásnějším snu. No není to prý žádný problém, střechu máme, klíče od ní taky.
No chvilku ty klíče hledal (znáte ten pocit, kdy vám připadá, že někoho obtěžujete, on se vám snaží strašně pomoct a přitom to nějak drhne?) a pak začal na chodbě instalovat neuvěřitelně složitý mechanismus nějakého skládacího žebříku vedoucího na střechu a já mu s tím samozřejmě pomáhal.
Pak vylezl nahoru na žebřík a otevíral strašně těžkej poklop vedoucí do výtahový strojovny a soukal se tam docela složitě přes takový převis a já mu dole jistil ten vratký žebřík. V tu chvíli mi došla jeho otázka, jestli jsem sportovní typ.
No a tehdy mi začalo být jasné, že mám problém, že ty moje střeva zničený chemoterapeuteickou léčbou leukémie mě tentokrát asi podrazí. Ale už nebyla cesta zpět, nemohl jsem letět tři patra dolů na veřejný hajzlíky katastrálního úřadu a toho příjemného pána nechat čekat na střeše.
Zaťal jsem zuby i svěrače a vyrazil na žebř. Bohužel, při překonávání převisu jsem asi povolil zuby (rozhodně nejsem sportovní typ) a pohroma byla na světě. Naštěstí záplavy bahnem byly jen malého rozsahu, tak jsem na střeše hrdinně mačkal spoušť, protože bylo jasný, že tohle je jen předzvěst katastrofy mnohem většího rozsahu, že tyhle záběry už těžko kdy pořídím a že je nutná hodně rychlá akce.
Zdálo se mi, že cesta dolů po žebříku a jeho skládání trvalo snad celou věčnost. Aspoň jsem u toho pořád děkoval, abych ušetřil čas. Po uložení žebříkového systému jsem ještě spěšně vyjádřil vděčnost a pak už jen pádil ty tři patra dolů. Stihl jsem to !!!
Na toaletách jsem si sundal postižené spodní prádlo a se slovy, že se na to můžu vy…, protože mě ty moje střeva po….. na….., jsem jej vyhodil a provedl základní očistu dostupnými prostředky.
Inu naštvalo mě to tak, že jsem si prostě natáhl jeans naostro jak Fredie Mercury a vyrazil naproti do Kauflandu pro flašku a cigára.
K dochtorovi ani do práce jsem 
nakonec nešel, ale zalezl doma do sprchy, cinknul do práce, že si beru den dovolené a dal si pár panáků, abych zahnal splín z toho, že někdy člověk své tělo neovládá, že nemoc je svině, ale je potřeba 
s ní bojovat, protože ty fotky snad stály za jedny po….. trenky.
Ostatně posuďte sami.
Zdraví Vás na…., po…… a vy…… fotograf