– jedno letní ráno se po domluvě vydáváme zase na Staříč, tentokrát, abychom prolezli to, co je na povrchu.
– na šachtu přicházíme kolem 7h ráno, to už máme za sebou focení v dolní oblasti Vítkovic, kde jsme strašili od půl čtvrté a chytali východ slunce.
– mírně unaveni dostáváme horké kafe a něco studeného k pití, převlékáme se a jdeme vstříc dnešnímu dobrodružství.
– naše kroky míří ke klecím, kde právě vyfárává půlnoční směna.
– tentokrát své stanoviště zřizujeme hned u klece, ale stejně jako minule je to jako úprk stáda v africkém parku Serengeti a to se velmi těžko zachycuje. Něco však máme a jdeme na konce chodby čakta na další partu.
– slyšíme zvonek narážeče, pak zvuky otevíravší se klece a následuje dusot asi 40 lidí. Celá chodba se otřásá a rezonuje pod údery pracovní obuvi.
– opět zjišťujeme, že fenomén fajrontu je něco nedefinovatelného, až atavistického. Ta živočišnost návratu na povrch nás přímo fascinuje. Nejsme si vědomi, jestli i jiné průmyslové odvětví konec směny dokáže takhle prožívat. O kancelářských zaměstnáních ani nemluvě…
– zčistajasna se za námi objevuje náš starý známý z předchozí mise, kde jsme jej zastihli u šachty dole po směně. Tenkrát byl celý prokryt vrstvou uhelného prachu tak, až vypadal sametově. Dnes má jen linky kolem očí a je čistý, míří totiž právě na směnu. Zdravíme se jako staří přátelé a my děláme jednu srovnávací fotografii.
– u našich průvodců loudíme vstup do sprch, abychom i tam mohli nafotit něco z rituálů hornického povolání.
– musíme je ubezpečit, že to postupujeme na vlastní riziko a se srdcem až v krku jdeme do šaten a sprch.
– horník je druh nevyzpytatelného chování, nad důležtiou věcí dokáže velkoryse mávnout rukou, ale malá cypovina jej může vytočit do běla. Doufáme, že druhou variantu dnes nezažijeme.
– v šatnách fotíme lačně kouřící horníky, musíme je ale ubezpečit, že nebudou mít žádné finanční sankce ze svého prohřešku proti zákazu kouření. Slíbit můžeme cokoli a také to děláme.
– na focení ve sprchách se moc necítíme, přece jen je to silné kafe. Horníci ale souhlasí a tak tam jdeme.
– v prvních vteřinách se nám orosí objektiv nebývalou vlhkostí z horkých proudů vody. Něco otřeme suchým klůckem k tomu určenému a děláme pár snímků. Třeba něco z toho bude použitelné. To je adrenalin jak byk, zase něco jiného, než zrezavělá lávka na vysoké peci 60m nad zemí…
– Jsme celí a nezasažení, nikdo si nás v podstatě nevšímá a tak odcházíme ze sprch s jediným přáním, aby alespoň jedna fotka byla použitelná. A ono se nám to nakonec fakt splní!
– naši průvodci s námi pak jedou výtahem na vrchol betonové skipové věže. Tak to je nářez.
– vystupujeme nahoře ve strojovně a vidíme zápřah několikamegawattového motoru, jak tahá z hloubin země kontejner z uhlím. Kontejner (skipová nádoba), plně naložený váží až 40 tun a nahoru jede rychlostí 16m/s. Shodujeme se na tom, že ručně bychom to asi nevytáhli (hahaha).
– musíme pak ještě o jedno patro výš, kde se leze po žebříku přes poklop až na střechu skipu. Stativ v tuto chvíli sice trochu překáží, ale nemůžeme jej nechat dole, bylo by mu to pak líto.
– shora se nám otevírá úchvatná podívaná. Na jedné straně Beskydy, na straně druhé Ostrava, vítr nám čechrá přilby a v tuto chvíli nemáme slov. Fotíme a také doporučujeme oparu na obzoru, ať rychle zmizne.
– několikrát obkroužíme obvod věže, který trochu připomíná středověká cimbuří. Zpátky se nám moc nechce, ale nakonec musíme. Kdoví, kdy se tady zase vrátíme…
– jedeme dolů a na skipu ještě chvíli zůstáváme. Procházíme přes dvé větrních dveří a jsme v místech, kde operuje jen jeden člověk s hadicí s tlakovou vodou a čistí nádobu na uhlí. Rachot je to jak za války a práší se navzdory vodě ještě víc, než v rubání, když jede kombajn. Z focení není nic, to by nestálo za to, zaprášit si zrcadlo a elektroniku ve foťáku.
– ještě další zážitek je nám dopřán. Přes zábradlí se můžeme juknout přímo do útrob jámy, která končí někde kolem kilometru pod námi. Macocha hadra.
– procházíme venkem přes uličku do strojovny, kde operují strojníci těžního stroje, který převáží mužstvo a materiál. To je ta menší příhradová věž, dnes již určená jen k tomu.
– strojníci musejí být dva. Jeden sedí v kokpitu a jakýsimi joysticky ovládá těžní mašinu podle údajů, jež odečte z ciferníků a obrazovek. Ten druhý zdánlivě jen tak polehává, ale má neméně důležitou funkci. Kdyby náhodou ten první usnul (což se dost dobře může stát, my jsme tam byli asi 5 minut a už nás to bralo) nebo jej postihla nepředvídatelná událost (průjem, srdeční nevolnost nebo něco jiného), ihned bezpečně přebírá řízení. Tady jsou v sázce lidské životy a je třeba to mít zajištěno maximálně.
– po strojovně odcházíme do kompresorovny. V první chvíli si nejsme vědomi, jestli jsme se nepřenesli v prostoru a čase kamsi do zimní zahrady botanického parku. Ale přelud po chvíli mizí a objevuje se vládkyně prostoru tohoto. Vítá nás úsměvem, jen chléb a sůl postrádáme.
– na první pohled je jasné, že tady skutečně vládne ženská ruka. Je zde čisto, květinám se daří a kompresorům asi také, ale to laickým okem nejsme schopni rozeznat.
– první okamžiky se až ostýcháme jít někam dál od „paní domu“, to proto, abychom nenašlapali a pak třeba za trest nemuseli šůrovat. Jsme ale ujištěni, že „jako doma“, v toto chvíli nám padá kámen ze srdce i krytka z objektivu a cvakáme co se na kartu vejde…
– poslední stanoviště naší dnešní mise je naprosto odlišné od útulné kompresorovny. Troufáme si tvrdit, že je to pravý opak. Ocitáme se v jakési dílně údržbáře.
– z každé zdi na nás srší testosteron, neboť místečko vedle místečka zabírají postery s víceméně neoděnými dámami. Někdy si připadáme jako u ženského lékaře a ne na šachtě. Občas jakýsi lidový umělec ještě fixem přikreslí všeříkající kosočtverec,aby každému bylo jasno, o co tady kráčí.
– obdivujeme ale pracovní nepořádek a souhlasíme s tvrzením, že pořádkumilovný člověk je v podstatě líný hledat a jen skutečný génius dokáže ovládnout chaos. Jak vidno, jsme v království génia…
– náš čas se naplnil. Jdeme se osprchovat a s nohama až kdesi v podpažní jamce se loučíme s našimi průvodci.
– dnešní výprava zase byla výživná, máme z toho velmi dobrý pocit. Shodujeme se, že ve formě naší vycházející knihy musíme všem našim novým přátelům ze Staříče poděkovat nějakým zdařilým záběrem. Ještě jednou děkujeme. Zdař bůh!
Ostravaci.cz