Připojená Fotogalerie

Pro návštěvu jednoho z nejmladších českých kamenouhelných dolů – jámy Staříč. Domlouváme se na malou informativní schůzku a další den jedeme na šachtu. Jsme přijati hlavním inženýrem, panem Janowskim, ukazujeme mu naše dosavadní fotky a za chvíli sdílíme společné nadšení pro naši věc. Máme pocit, že když je pro vše dobrá vůle, tak nic není problém.
– Opět je zde den D. Balíme fidlátka a poučeni z minulé mise na ČSA vyrážíme směr Staříč. Právě svítá a tak ještě před „šichtou“ děláme pár záběrů z návrší nad samotným dolem. Zátiší se skipem je okouzlující v ranních červáncích, naše romantická srdce plesají. Ale musíme zase nazpět do reality.
– Jsme uvedeni do zasedací místnosti, kde zřejmě jednává na svých poradách vedení dolu. Dostáváme minerálku a již za chvíli jsme v družném rozhovoru s Ing. Welserem, který bude naším dnešním průvodcem. Dozvídáme se o miliony let starých událostech, kde se díky vrásnění kůry zemské něco stalo a začalo se tvořit uhlí z padlých dřevin. Díky za vrásnění, bez něj bychom dnes na Staříči asi nebyli. Také zjišťujeme, že pan Welser je obdivuhodně erudován v minerálních vědách, o každém šutru je schopen povídat s takovým zaujetím, až i nám pak z toho jiskří zrak.
– Nakonec pak jdeme do šatny pro techniky, převlékáme se do fáraček, fasujeme lampu i záchrannou masku a jdeme do náraží. Cestou získáváme dalšího průvodce, kterým je Ing. Filák, další z techniků, který zná důl jako své boty. Takže už jsme celkem čtyři a docela si rozumíme.
– Sjíždíme dolů s ostatními techniky a několikrát musíme vysvětlovat, že fotíme pro webový server a že naše fotky budou dostupné celému světu. Pak nás opět nás ovane známý teplý a vlhký vzduch hlubokého podzemí a jdeme vstříc čelbě.
– Jdeme není to správné slovo. Čelba je dost daleko od šachty a tak nás těší, že můžeme využít i hornického pidivláčku, kterým kodrcáme cca 10 minut až téměř k čelbě. Pak musíme ještě asi 300m pěšky a naráz chodba končí, kolem chodí horníci a řeší nějaké problémy s výztuží a také hodnotí práci předchozí party. Koukáme, jak vypadá mašina na vrtání děr pro střelivo, zjišťujeme, že i odsud se dá vytěžit zajímavé množství uhlí a hlavně si můžeme sami ze stěny uloupnout kus uhlí. To je tedy zážitek.
– Clapi ještě o čemsi rozmlouvají, ale některým slovům nerozumíme a tak se za chvíli pro nás debata stává nesrozumitelnou. Využíváme času k tomu, abychom nafotili, co se dá a že toho je! Na rozdíl od rubání se v čelbě zas až tak moc nepráší, takže se docela daří. Libor je vstřícný a ochotně nám vysvětluje, která mašina co dělá, za chvíli se tady cítíme jako doma. Pak jsme ale upozorněni, že strop nemusí být vždy stabilní a zase začínáme být nervózní. Vždyť nad námi je kilometr nadloží a stále ještě si s hornickou prací netykáme.
– Nakonec odcházíme stejnou cestou nazpět k vláčku a jedeme blíže k rubání. To už je jiné kafe.
– Jsme upozorněni, že mocnost slojí na Staříči bývá kolem 80cm až jednoho metru, tedy není možno tam stát narovnaný. Ono téměř ani není možno tam být shrbený. Člověk se musí plazit, aby se někam dostal. Jako perličku nám chlapi dávají k lepšímu, že tady před námi fárala i bývalá ministryně zdravotnictví Součková a že to zvládla. Nějak nemůžeme pochopit, jak s jejím resortem souvisí znalost práce v podzemí, ale asi tomu zas až tak nerozumíme.
– Proplétáme se mezi stojkami do místa, které se jmenuje „dolní kaple“. Tady už je opravdu černo, práší se jak byk a to kombajn v tu chvíli ani nejede. Havíři mají plno práce a málo ochoty otáčet se směrem k objektivu. Tak naše úsilí vychází tak na 50% a ani se nepokoušíme proplížit se celým 200m úsekem rubání. Stejně má jeden otlučený hřbet od stativu, který je nám v těchto prostorách doslova a do písmene na dvě věci.
– Necháváme nízkou sloj nízkou slojí a jdeme se podívat, jak vypadá odčerpávání důlních vod.
– Nalézáme černý potok, který pokrývají pěny neznámého původu. Překračujeme řetěz a protahujeme se kolem zábradlí do míst, kde se běžně nesmí. Občas v odlesku světla z lampy ze tmy zamrkají očka nějakého potkana, který si ze zákazu vstupu očividně nic nedělá.
– Fotíme důlní peřeje a obdivujeme důmyslnost, s jakou je celé dílo navrženo. Ke koupání toto zátiší ale nesvádí.
– Cestou nazpět přicházíme do jakéhosi odpočívadla, kde se horníci scházejí před a po směně na rozdílení. Vedle lavice je jakási lutňa, která prý je zkratkou pro cestu na pracoviště. Je dlouhá asi tři metry a z hecu tam také lezeme. Jakmile se otevře poklop, vzniká větrný zkrat a mohutný průvan nám rve přilby z hlavy a brýle z očí a víčka z očí a vůbec. Zážitek je to ale jedinečný, ovšem stačí jednou a podruhé už nemusíme. Naši průvodci se smějí.
– Jsme blízko u šachty, potkáváme horníky, vracející se z šichty. Mezi nimi jsou i střelci, jdoucí fasovat do výdejny střelivo. Prohodíme s nimi pár slov, fotíme si je na památku a jsme rádi, že jsme i tohle mohli zaznamenat.
– Jedeme nahoru a tentokrát se nedáváme odradit a závěrka cvaká i cestou nahoru. Pár záběrů je rozmazaných, ale některé jsou zajímavé a to nám stačí.
– Nahoře fotíme vyfáravší mužstvo. To je zajímavý přírodní úkaz, horník po šichtě. Jako by již nechtěl promeškat ani vteřinu na čerstvém povětří. Všichni se ženou jako jeden muž do šaten, až dusot jejich bagančat rezonuje celou spojovací chodbou, což chvílemi připomíná migraci bizoních stád v Severní Americe.
– Po důkladné očistě ve sprše a se špínou za nehty zjišťujeme, že dnešnímu focení ještě není konec. Uháníme s panem Welserem na další blízkou jámu v Chlebovicích. Tady můžeme vyfotit jednu z posledních činných řetízkových šaten v republice a činíme se, seč můžeme.
– Dozvídáme se, že v Chlebovicích je i zajímavá cvičná štola, podobná té na Landeku. Z časových důvodů ale se nemůžeme jít tam mrknout, takže to odkládáme na neurčito a zatím jsme se nedostali k tomu, abychom to tam zdokumentovali.
– Před samotným vstupem do šachty ještě objevujeme pamětní desku, určenou všem horníkům, kteří zahynuli při výkonu svého povolání. Chvíli tam tak stojíme a shodujeme se, že slovo „povolání“ je to nejlepší pro práci v podzemí. Kdo se totiž pro tohle necítí povolán, obvykle na dole moc dlouho nevydrží.
– Čeká nás ale ještě další překvapení. Jedeme se podívat na sbírku nerostů k panu Welserovi domů. Poprvé na vlastní oči vidíme slavné vltavíny a dozvídáme se, jaké dobrodružství jejich sběr provázel. I o dalších kamenech i krystalech dostáváme zajímavé informace a jen litujeme, že tady s námi nejsou naše děti, které by to zajímalo stejně, jako nás. Jako dárek si odnášíme několik výtisků časopisu MINERÁL (www.casopis-mineral.cz) a pak se doma noříme do tajů mineralogické vědy.
– Úplně na konec jsme pozváni panem Welserem na oběd, pro nás vlastně spojenou i se snídaní v jakýsi BRUNCH (Breakfast+Lunch). Užíváme si to a vlastně celou dobu s jídlem probíráme možnost další návštěvy na Staříči. Tentokrát z povrchových pracovišť. Boris si přendává svou fotobrašnu nad stolem tak, aby jí měl po ruce a přitom zavadí spodkem brašny o sněhobílý ubrus – v tu ránu je lem ubrusu černý od uhlí! Vše sleduje servírka…Vyčítavé pohledy…:-)
– V jednu chvíli zjišťujeme, že jsme vlastně docela unaveni a to jsme na dole v podstatě nic těžkého nedělali. Inu, každý je zvyklý na něco jiného, takže se loučíme a jedeme zpátky do Ostravy, kde nadšení nad bohatými fotoúlovky převáží nad malátností z nezvyklého prostředí.
– Posíláme naše pozdravení a poděkování na Staříč. Bylo to tam „fajne a pjekne“, jak zpívá Jarek Nohavica. My dodávame, že i velmi výživné!
Zdař bůh!
Ostravaci.cz
PS: V dalším pokračování naší anabáze Vás budeme informovat v blogu Na Staříči – chapter 2! Zde se dozvíte jak jsme dopadli ve sprchách , na střeše skipu (85m) a také jak jsme nafotili večerní fotky:-)