Připojená Fotogalerie

Minule jsme „farali“, teď v potravním řetězci postoupíme o kousek výše. Předkládáme Vám k prohlédnutí některá průmyslová zákoutí z největších českých funkčních železáren – MITTAL STEEL. Shodou okolností zrovna v Ostravě, čert aby to spral, jak to všechno do sebe zapadá. Mrkli jsme se našimi objektivy tak trochu pod pokličku tomu, co za spoluúčasti uhlí, resp. koksu vzniká ze železné rudy a šrotu:
– několikrát se domlouváme, že provedeme naši misi na Mittalu s odpovědnými lidmi, ale vždy do toho něco vleze. Výstava, dovolená, rebranding, personální změny… Nakonec, asi na pátý pokus, nám přeje štěstí. Je počátek letních prázdnin a my postáváme u hlavní vrátnice.
– paní vrátná nás odpovědně lustruje. Nad názvem firmy, „OSTRAVACI.CZ“, odevzdaně kroutí hlavou, ale nakonec nás pouští dál
– jedeme paternosterem do třetího patra správní budovy a náš člověk, který tam má čekat, není k sehnání
– voláme mu, ale nebere telefon
– nakonec máme štěstí. Vchází ON, pan Vladimír Raszka, náš průvodce. Má jazyk na vestě a omlouvá se, že je na oddělení sám a nestíhá. Jeho neustávající telefonáty na všechny směry nás přesvědčují o jeho pravdomluvnosti.
– domlouváme se na průběhu dne a jdeme k vozu
– firemní fabie s logem MITTAL nás převáží přes hlavní bránu a za chvíli již labyrintem silnic v továrně uháníme směr ocelárna.
– vystupujeme v jakémsi nevlídném betonovém komplexu, kde se vysoko nad námi tyčí cosi příhradovitě obludného, o čem nemáme ponětí
– vcházíme do haly a okamžitě se až po kotníky boříme do velejemného prachu, za který by se nemuseli stydět ani na Sahaře. Tento prach je ale černý a za chvíli jej máme všude. S výjimkou objektivu a vnitřku foťáku (senzor) je nám to ale srdečně jedno.
– před námi se odehrává každodenní ocelárenské divadelní představení
– prázdná obří pánev, jejíž vnitřek stále žhne díky oceli, se před námi uklání a vystavuje na obdiv své lůno
– máme strach, že naše elektronika ten žár nevydrží, ale riskujeme a fotíme, co se na kartu vejde
– každou chvíli kolem nás přejde někdo v žáruvzdorném reflexním odění a vypadá udiveně, že nemáme co na sebe. Ale co, naše modré přilby také něco snesou…
– Procházíme halou a vidíme ohromné pánve s vařící se ocelí. Občas někdo projde nahoře u „pokličky“ a píchne do vroucí oceli takovou tyčí, pak vyletí proud jisker a my to fotíme pomalými časy a ten proud vypadá jako hořící paruka a je to nesmírně romantické.
– najednou to zarachotí a kolem nás projíždí torzo armádního tanku. Pásy a podvozek s pancéřováním mu zůstaly, ale hlaveň a kabina jsou nahrazeny průhlednou kukaní pro řidiče
– tank je vybaven radlicí a shrnuje padlou strusku, drtí ji na prach a vlastně dělá pořádek asi jako sněžný pluh v zimě na silnici.
– čelisti nám padají dolů údivem, ale nezapomínáme fotit, takže máme i tank, který se před námi párkrát zavrtí a mizí.
– odcházíme nahoru, do prostoru, kde se vsázkou dělá takové složení oceli, které je technology požadováno
– jsme zrovna na místě v bezpečné vzdálenosti od „pokličky“, když ta se najednou nadzvedne a tsunami horkého vzduchu nás olízne svým jazykem. Být o pár metrů blíže, tak nám hoří obočí.
– do tlamy se posune balík potravy, který obsahuje tzv. legury, tedy přísady. V mžiku je balík také tekutý a je třeba pánví pořádně zatřepat, aby rozložení prvků bylo homogenní. Asi jako když miminku děláte Sunar, také třepete lahvičkou sem a tam.
– fotíme bez stativu, neboť na ten není čas. Kolem nás je lidský shon a neustále kolem někdo běží. V tom vedru a celý den-děkujeme pěkně!
– odcházíme z ocelárny, loučíme se s tankem i popílkem v botách
– jedeme zase cesty kus směrem k vysokým pecím a doufáme, že stihneme nějaký odpich
– žel přicházíme pozdě, surové železo již odtéká do veroniky (s malým V)
– zato můžeme zachytit pár tavičů v akci. Z horní plošiny to vypadá, jako by si kluci hráli na písku, ale skutečnost je mnohem méně romantická
– tekuté železo teče stružkami v pískové podlaze několika směry a my jdeme tak blízko, jak jen nám odvaha dovolí.
– za chvíli divadlo končí a parta tavičů se přesouvá k další peci, kde připraví odpich. Jdeme také jejich směrem a nacházíme ještě jeden pořádný „výtok“
– uchylujeme se do velína, kde se nám daří domluvit se s hlavním mistrem tavičským, že pro nás speciálně předvede odběr vzorku pro zkoušku složení železa.
– mistr je hranatý chlap s pohledem, který neuhne stranou ni o píď. Sděluje nám, že den před námi tady byl člověk z agentury Reuters a také si chtěl zvěčnit to, co máme v úmyslu my.
– Sledujeme, jak mistr dovedně obléká reflexní šat z nehořlavého materiálu a nasazuje si přilbu s hledím, za které by se nemuseli stydět ani v legendárním Star treku.
– Dlouhá tyč s malou „lžičkou“ na konci v rukou zkušeného taviče nabírá pár kubických centimetrů tekutého kovu a nalévá jej do formičky, kde okamžitě tuhne. Tedy tuhne kov, nikoli mistr nebo my, aby bylo jasno.
– všechno máme na kartě i s přísným výrazem mistra, který nám nabízí, ať přijdeme za dvě hodiny, že uvidíme odpich. Ale tolik času nemáme a musíme to s bolestí v srdci oželet.
– odjíždíme z vysokých pecí na další místo činu. Koksovnu, největší svého druhu u nás.
– cestou míjíme již vyřazené koksárenské baterie, které jsou postupně pohlcovány zelení
– přijíždíme ke koksovně a s údivem pozorujeme, že se nic neděje. Žádný zápach ani čpavý dým.
– vystupujeme na lávku nad koksovnou a navzdory fičícímu větru můžeme beztrestně pořídit několik snímků, z nichž jeden je doslova unikátní
– pozorujeme, jak se z baterií vysypávají kusy koksu, velké jako dětská hlavička. Síto pak třídí to, co je použitelné v peci a to, co lze využít pro jiné účely. Vagóny jsou za chvíli plné, ale za velký mrak zapadlo slunce a ne a ne vylézt, takže z focení tento okamžik nic není.
– odjíždíme a loučíme se se všemi provozy, jenže ještě nekončíme.
– daří se nám domluvit přístup na střechu správní budovy, kde pořizujeme zkušební snímky panoramatického formátu
– vítr fičí stále mohutněji a mraky se po obloze honí jako o život. Dramatická atmosféra, jen slunko se nám stále schovává
– domlouváme se na jiný den, kdy můžeme přijít fotit ze střechy správní budovy večer, po západu slunce
– další den D nadchází. Večer lehce poprchává, ale vzduch je bez oparu a tak nakonec přijíždíme.
– vylézáme až nahoru, ke GSM anténám a s postupujícím časem vytváříme různé kompozice unikátního průmyslového obzoru
– kolem 21.40 se definitivně rozprší a kapky deště smáčejí objektiv, takže to balíme
– cestou dolů po schodech ještě dokážeme vcelku úspěšně zabloudit, ale nakonec se vymotáváme a srdnatě hlásíme na vrátnici, že mise je ukončena
– odjíždíme domů a ještě ten večer ani nedýcháme nad tím, co se nám podařilo nafotit. Paráda. Mittal jako na dlani s osvětleným 200m komínem i veškerými provozy.
– posíláme poděkování panu Raszkovi i s náhledy fotek. Jsme rádi, že jsme mohli tohle všechno zvěčnit, neboť Mittal steel sice ještě čmoudí, ale zdaleka ne tolik, jako v minulosti. Máme ho také rádi a doufáme, že je to z našich snímků vidět.
Oceli zdar!!!
Ostravaci.cz