Připojená Fotogalerie

Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Dobří Ostravaci (.cz) pro dobrou fotku i do šachty sjedou. Tak by se dala charakterizovat naše půldenní výprava na jeden z činných dolů na Karvinsku. Konkrétně to byl důl ČSA v Karviné 2.
Nemohli jsme se tam samozřejmě ocitnout jen tak, načerno. Naší výpravě předcházely dohody a úmluvy se společností OKD, která nám vyšla ve všem vstříc. Několikrát jsme museli termín přeložit, naštěstí se den D přiblížil a my jsme s průvodcem sfárali. OKD – díky! Jak to všechno probíhalo? Zde je přibližný časový průběh:
Středa 23.5.2007:
10.00h – odjíždíme z Ostravy do Karviné, nádobíčko na zadních sedadlech a žaludek na vodě na sedadlech předních
10.25h – jsme na bráně šachty. Už o nás vědí, příjemně to překvapí.
10.30h – procházíme do vestibulu vstupní haly. Vrátný nás vítá jmény, příjemná překvapení pokračují.
10.32 – 10.47 – postáváme na chodbě před dveřmi jediného člověka, kterého doposud známe – Ing. Dedka. Ten se neobjevuje, zato se objevují „dvanactovi“ havíři, kteří přicházejí na směnu (fárají ve 12h).
10.47h – nemeškáme, vytahujeme foťák a jdeme na první lov beze zbraní. Daří se, havíři na nás sice pokukují, ale jinak se tváří, jako by tady každý den někdo dělal investigativní reportáže z dobývání uhlí. Fotíme předpracovní miniporady a ani tady není nikdo proti.
10.56h – jde nám v ústrety neznámý člověk a oslovuje nás jmény. Je to náš dnešní patron, průvodce a ochránce. Jmenuje se Jiří Mojžíš a tvrdí, že by se nám dnes nic nemělo stát. Bereme jej za slovo, koneckonců jeho biblický předchůdce také dokázal zázraky.
11.05h – odcházíme do šaten, určených pro vedení dolu a vzácné návštěvy. Jsme poctěni, dostáváme erární trencle, ponožky, čistou košili, červené fáračky, „blembak“ a gumáky na míru. Takto vymóděni odcházíme pro masku a lampu.
11.20h – v lampovně děláme první snímky v nové garderobě. Mezi havíři v našich červených soupravách vypadáme jako pěst na oko. Mimikry veškeré žádné. Jsme ujištěni, že v červeném fárá top management OKD a zakoušíme ten pocit. Není to pak zas až tak špatné! Zdravíme „Zdař bůh“ a jde to přirozeně.Ale rychle zpátky na zem. Vlastně pod zem. Ještě odpípnout převzetí lampy a jde se.
11.40h – přicházíme do míst, kde havíři fasují svačiny a berou si nápoje. Voní to tam chlapama. Opět fotíme a odpovídáme na dotazy, pro který bulvár to je. Občas mluvíme polsky, polština se zde vyskytuje poměrně hojně. Ztrácíme pocit „vetřelců“. Uklidňuje nás to.
11.50h – jsme v náraží. Chlapi havíři z jedné strany nastupují do klece a my je z druhé strany fotíme. Zvonek cinká, náš průvodce trpělivě přihlíží a lehce se usmívá. Nám do smíchu moc není. Chceme vyfotit klec v pohybu dolů, měníme objektiv a nastupujeme.
11.52h – jsme dole, v hloubce 967m pod zemí. Bylo to tak náhlé, že jsme zapomněli fotit. Máme lehce zalehnuto v uších, ale za chvíli to mizí. Rozsvěcujeme lampy.
11.50h – Ocitáme se v jiném světě. Vlhký a teplý průvan nám vykouzlil první krůpěje potu na čele. Fotíme náraží dole i s lidmi okolo, světla je zatím dost, na překopu (hlavní chodba) to mají zmáknuté. Musíme i pod zemí odpípnout účast. Je to důmyslné, ale dozvídáme se, že i tohle lze „ojebat“. Zatím ale nevíme jak a ani po tom nepátráme.
12.00h – odcházíme z překopu do bočních chodem. Vlečeme se s technikou v naprosté tmě, jen světlo lampy ozařuje bezprostřední okolí. Občas škobrtáme o kamení nebo hlavou zavadíme o něco na stropě. Náš průvodce kráčí ale bezpečně, ostatně je zde doma. Jsme rádi, že je s námi, sami bychom zabloudili jako Jeníček a Mařenka v perníkové chaloupce.
12.20h – něco po cestě zkoušíme vyfotit. Zatím bez stativu, jen na zkoušku. Začíná být horko, zejména v místech, kde není průvan.
12.30h – přicházíme ke vzduchotěsným dveřím. Jejich otevřením vzniká krátký větrný zkrat a náraz vzduchu nám bere dech. Procházíme veřejemi. Dveře se pak zavírají a mírný vánek je opět příjemný.
12.35h – cesta vede do kopce a pak přicházíme k výduchu z rubání. Vzduch je jako několikrát použitý, nejsme na to připraveni. Potí se nám čela, záda, jakož i jiné části těla. Objektiv je v mžiku zarosený. Najednou vnímáme, kolik je ve vzduchu prachu. Focení je téměř nemožné. Čekáme na havíře, kteří by každou chvíli měli přijít.
12.40h – havíři jsou tady, sedají si na lavičku a svačí. Mají posledních pár chvil před šichtou. Jsou v dobrém rozpoložení, občas padne nějaký heft, ale nic ironického nebo sarkastického. V tu chvíli definitivně zapomínáme na všechny trable z běžného života, jsme tady a cítíme se součástí historie. Fotíme a modlíme se, aby alespoň pár fotek vyšlo. Přání je otcem myšlenky, ovšem máme s sebou našeho anděla strážného, pana Mojžíše, a tak se naděje alespoň teoreticky zvětšuje.
12.50h – odcházíme směrem k rubání. Zde je ještě ranní směna, která dokončuje práci. Potkáváme cestou první havíře, kteří absolutně splývají s okolím, jen zuby a bělmo očí jim svítí ve světle lampy. Během následujících hodin i naše obličeje budou vypadat také tak. Bágl začíná vadit, občas se zasekne někde mezi výztuží a to ztěžuje cestu. Řemení masky odírá zpocené rameno i přes blůzu. Uhelný prach pohlcuje veškeré světlo, foťák zůstává v brašně, nechceme fotit proti větru. Elektronika je citlivá a není prachotěsná.
13.05h – jsme u kombajnu, stará směna se loučí, ocelová kola dobývací obludy na chvíli stojí. Domlouváme se, že počkáme, až dorazí čerstvé síly, které pak chceme nafotit v akci. Mezitím využíváme posledních okamžiků, kdy se relativně nepráší a dokonce svítí i nějaké větší světlo a tak fotíme. Lidi, jejich výrazy, gesta, ruce. Fotíme, jak to přijde a je toho moc. Neexistuje nic kromě těchto okamžiků a to je nádherná forma psychoterapie.
13.20h – tlampač na kombajnu najednou zazní zkresleným lidským hlasem. Nádherný proud pokynů, co se bude robit a kdo to bude robit, proložený vesměs jadrnými slovy, která neuráží snad nikoho. Litujeme, že nemáme diktafon (ten by nám stejně nikdo nepovolil), protože tohle mít na webu v autentické podobě, to by byla pecka.
14.15h – zapomínáme sledovat čas. Kombajn ožil, jede nahoru, chladící voda v hrotech jeho frézy tvoří špinavou mlhu, hydraulické sekce kráčejí podepřít čerstvě vyrubaný strop. Fotit se nedá, zato uhlí ve velkých kusech odjíží po „panceřu“ směr drtič. Každou chvíli se ze stěny samovolně uloupne kus horniny, výztuž se chvěje. Netušíme, jestli to tak má být nebo je to něco neobvyklého. Nikoho kromě nás to ale nevzrušuje a tak děláme, že jsme v poho. Jdeme dolů k začátku rubání. Sekce jsou tak těsně u dopravníku, že musíme jít po jeho horní hraně. Je třeba sledovat jak místo, kam šlapeme, tak i kde máme hlavu. Náš anděl strážný na nás trpělivě čeká a každou chvíli měří obsah metanu v ovzduší. Ujišťuje nás, že máme maximálně 0,5%, což je bezpečná koncentrace. Musíme mu věřit.
14.30h – postáváme kousek za drtičem. Uhlí už má takové zrno, jaké známe z přikládání do „peca“. Ale „furt pruši jak cyp“. Objevujeme energovlak (trafo), kde svítí několik zabezpečených žárovek. Fotíme pár snímků, jak štajger něco řeší s jinými havíři. Pak na závěsně drážce přijíždí dieselový vláček, chlapi něco nakládají a my to zkoušíme zvěčnit. V tu chvíli zjišťujeme, že jsme ještě nic nepili. Musíme to napravit, baňoky jsou ještě netknuté a žízeň se hlásí.
14.40h – jdeme směrem s pohybem pásu s uhlím. Rachot ustal, cesta je mazlavý šlam, který chytá boty. Občas to mlaskne, když se noha zaboří víc, než bychom si přáli.
14.45h – fotíme hlídače pásu. Havíř jak z pohádky, nebo ze starých časů. Kouše svačinu, usmívá se a pak nám nenuceně pózuje s lopatou. Nádhera, opět se modlíme, aby se snímky povedly a kradmo sledujeme, jestli je pan Mojžíš nablízku. Nosí nám štěstí a tak toho chceme využít.
14.50h – překračujeme přes lávku na druhou stranu pásu a jdeme už směrem k šachtě. Světla přibývá, jednu chvíli vane tak ostrý vítr, jako v Tatrách na Lomničáku za zimní sloty. Opět vytahujeme stativ a fotíme „vuzky s hajcmanama“.
14.56h – stále fotíme kdejakou cypovinu, i sami sebe.
15.05h – přicházíme na překop, musíme si odpípnout výjezd a dozvídáme se, proč a jak lze tento elektronický evidenční systém „ojebat“.
15.10h – fotíme poslední fotky dole v dole, u náraží. Hloubkovou tabuli, narážeče, klec. Jsme špinaví nejen až za ušima.
15.12h – jsme zase nahoře. Nechápeme, že je to za námi. Nohy máme omlácené o šutry a železo, těšíme se do sprchy.
15.15h – ještě musíme odpípnout příchod do lampovny, odevzdat masku i lampu a pak valime nejkratší cestou do šatny.
15.30h – z bagáže, kterou jsme měli s sebou dole, se sype černočerný uhelný prach, ale je nám to jedno, říkáme chujstym a jdeme se rozloučit s panem Mojžíšem.
15.40h – děkujeme za bezpečný doprovod po všech povolených úsecích dolu a slibujeme, že pošleme brzy k nahlédnutí galerii z dnešního focení.
15.45h – nasedáme do auta s černýma očima a špinavýma ušima, odjíždíme směr Ostrava a cestou pro samé zážitky skoro ani nemluvíme, nebo naopak plácáme páté přes deváté.
Ještě jednou děkujeme za všechno všem, kteří nám v této akci vyšli vstříc. Zdař bůh!
Ostravaci.cz