„Krasavice inteligentní“ by konstatoval Vlasta Burian, kdyby ji jen koutkem oka zahlédl. Musím mu dát za pravdu, protože na rozdíl od její příbuzné z Věstonic, vyznačuje se tvary těla, které lze popsat jako více než ladné. Takovou ji chtěl pračlověk Schigut mít. Proti gustu, žádný dišputát. K ní upínal svou mysl za bezesných nocí, když řešil své neandrtálské problémy. V jeho pračlověčí chýši vládla Justina v premenstruační tenzi, co na všecko říkala just ne a tak on, slavný lovec mamutů, míval potřebu se odreagovat. Když chtěl být sám, šel si sednout na temeno toho zvláštního kopce nad řekou, ze kterého se tak krásně čumělo do kraje. Rozfoukal doutnající ohniště, vložil do plamenů několik černých kusů kamení, které posbíral cestou a přemýšlel. Na co může myslet chlap? Je to stejné už několik desítek tisíc let. Na ženské a jak něco málo ulovit, aby mu děcka neřvaly hladem. Nebavily ho kecy toho zajištěného mudrlanta ze Štramberské Šipky o tom, že doba ledová je doba ledová a bude hůř, když bude spalovat ten černý kámen. Nechtěl obchodovat s chobotí roládou, jako ta banda z Předmostí u Přerova, která kvůli té lahůdce ve velkém hubila rozšafné tlustokožce a vyhýbal se opilcům z Pálavy, co v hlíněných sudech rozšlapávají modrozelené bobulky, aby je pak zkisnuté chlemtali jako o závod. Ta jejich „věstonická madona“ podle toho také tak vypadá. On, Schigut z Landeku, sepnul přední část pravé mozkové hemisféry a do červeně zbarveného kamene vymodeloval svou představu. To, že se trošku podobá Maruně, co se semotamo předvádí nahatá na druhém břehu řeky, je věc druhá. Schválně ji neudělal hlavu ani ruce, ani nohy, aby ji Justina nepoznala.
Tak nějak před 22000, (plus mínus 1000), lety přišla na svět Landecká (Petřkovická) venuše, která uchvátila archeology svou neobyčejnou, ojedinělou krásou, když ji našli v červenci 1953 na posledním výběžku Oderských vrchů. Kopali na kopci, který se jmenuje Landek, který je sopečného původu a svými karbonskými uhlonosnými uloženinami na svých svazích představuje přírodní unikát, který nemá ve světě obdobu. Navíc pod ním, na soutoku Odry, Ostravice, Opavy a Lučiny se rozkládá, do slova a do písmene, Ostrava černá, děvucha věrná. I samotná Landecká (Petřkovická) venuše, torzo dívčího těla z Fe2O3, neboli krevele, veliká necelých 5 cm, t.č. ukrytá v trezoru brněnského archeologického muzea, vyvolává u odborníků i laiků hluboké emoce příjemna. Jako symbol moravskoslezského kraje se Landecká venuše objevila i na lícové straně stříbrné pamětní medaile kraje, kterou hejtman uděluje za pohotovost a odvahu..
To by měl starý Schigut radost.
Jiří Jezerský
Ostrava Mariánské Hory
25.5.2007