Jmenuji se Eduard.
V Ostravě jsem se nenarodil, ale cítím se Ostravákem, podobně jako se kdysi J.F.K. cítil býti Berlíňanem. Nikdy bych si netroufl nazývati se Ostravákem, nemít já následující zážitky či vzpomínky na Ostravu obecně.
V roce 2000 jsem začal studovat na „Baňi“. Patřil jsem k těm, kteří se zpočátku mačkali v nahuštěném autobusu 200 jezdícím od kolejí v Porubě přes Svinov, pak okolo zimáku co už není, kolem věže Nové radnice, přes „Sýkorák“ a dále přes Bazaly až do „Michálek“. Já vystupoval u ekonomky a mířil si to často rovnou do Parníku, a bylo-li tam ještě zavřeno, tak do Orbisu, alternativně pak na přednášku. Ke konci jsem raději zůstával v Porubě, neboť některé moje návraty z přednášek končily ve 2 ráno na konečné „čtyřky“ v Martinově.
Během takto náročného studia jsem začal poznávat ostravský dialekt, stejně jako trpkost Ostravaru a jiná specifika. Co mi zpočátku nelezlo do hlavy, byla láska mých nových ostravských kamarádů k folkaři Nohavicovi a jeho hudbě. Poznával jsem lidi, duší rockery či vyznavače ještě tvrdšího bigbeatu, kteří znali všechny Nohavicovy songy zpaměti a nechápal jsem.
O léta později, v jeden konkrétní moment, stojíce v pět ráno v Porubě před Slovanem, oči zalepené a úplně střízliv, jsem si zcela zřetelně uvědomil, že bych se mohl nechat nazývat Ostravákem. Byla tma, zima jak sviňa a já čekal na tramvajku co mě vezla popáté ten týden přes celou Ostravěnku do „NHčka“. Nepracoval jsem v Nové Huti, ale v jejím areálu ano. Šikovně řízená výrobní
firma
nabírala studenty na brigády a já tak zažil, jaké je to projít mezi bránama, pěšky tím obrovským areálem až ke svojí hale, vytáhnout ruce z kapes a makat až do fajrontu.
Pochopil jsem, že nejen pivem živi jsou Ostraváci a prožíval s nimi hokej v Paláci kultury a sportu Vítkovice i v Porubě a během Tretry jsem se zamiloval do atletiky. Jó, když fandíte z plných plic svému rodákovi „Hóóónza Železny! Hóónza Železny!“
a vlastní hlas přitom neslyšíte, bo je vyprodano, ste šťastni jak cyp.
Pak přišlo „Baníčku mý zme stebooou…“
A já mám z toho husí kůži ještě dnes. A co teprv kluci, se kterýma (proti kterým) jsem kopával za áčko i béčko Svinova v Dolním Benešově, Kravařích nebo Vřesině!
Dnes makám, a to už hezkých pár neděl, v irském Corku a když slyším Nohavicu promlouvat mi do duše… tečou mi po tváři slzy, a to jsem duší rocker! Ale nemyslete, nebrečím. Táta říkal, že fotbalisti nebrečí, tak nebrečím. Jsem jen šťastnej, že jsem strávil několik let v Ostravě a mnohému se tam naučil.
PS: A že ta dvoustovka nejezdí přes Sýkorák? No a co. Já se v Ostravě nenarodil. Já se jen někdy cítím, tam uvnitř, býti taky Ostravakem.
Na strankach autora textu najdete nejen dalsi jeho vzpominky,
reportaze a uvahy, ale i fotografie nejkrasnejsich mist v Irsku.