Připojená Fotogalerie

Tak si to představte. V ono památné pondělí 2.4.2007 jsme dopili poslední VODUVODU, pojedli poslední kus šunky od Chodury a zalili to posledním Ostravarem a spokojeně šli domů, „bo robota byla fajně odvedena“. Fakt jsme byli velmi spokojeni, hlavně proto, že všichni Vy, kteří jste se na naše fotografie přišli podívat, jste byli také spokojeni. Spaní z pondělka na úterý bylo neklidné, protože člověku se honí hlavou různé možnosti a plánuje budoucnost a chce být lepší a lepší. Pravda, moc jsme toho nenaspali, protože mozek byl plný zážitků a byl naprogramován na nekonečnou smyčku přehrávání. Pak ale přišlo úterní ráno a tady si dovolujeme dát to do jakéhosi časového pořadí, abyste byli také v obraze:

ÚTERÝ

7.50h:

Zvoní telefon. Na displeji je číslo z magistrátu. Jsme stále v euforii a tak očekáváme samé superlativy, jako: „Bravo synci, to byla ta nejlepší vernisáž, děkujeme Vám za propagaci Ostravy, přijďte na slavnostní oběd, servírovat hlavní chod bude pan Primátor…atd.“ Leč ouha. Bylo to naopak: „Synci, z fundusu přes noc popadaly všechny vaše fotky, je třeba s tym cosik zrobit, bo nam to tu hyzdi Magistrat.“
7.51h: „Ku..wa štelung!“
8.02h: Posíláme na místo činu rekognoskační hlídku.
8.28h: Hlídka hlásí: „Je to v prdeli, foyer vypadá, jako by v těsné blízkosti proběhla bitva o Stalingrad. Co budeme dělat?“
8.34h: Domlouváme se, že budeme muset fortifikovat adjustáž. Tedy že přikupime lepící pásky a suché zipy a ocelové spony, kterými to všechno připevníme. Rozdělujeme si úkoly a rozbíháme se po městě, abychom všechno měli přichystáno.
10.50h: Na cestách jsou zácpy a nikam se nelze dostat. Jak rádi bychom se ocitli v dopravním průjmu, ale není nám přáno.
11.03h: Konečně se scházíme na Magistrátu. Polovina fotek chybí. „Ku..wa štelung II.!“
11.05h: Pobantovali jsme polovinu radnice. Popadané fotografie nacházíme u odpovědného člověka v kanceláři. Zachránil nás od ostudy, jsme mu vděčni. Skrápíme slzami jeho pracovní místo!
11.06h: Pouštíme se do práce. Odpovědný člověk přichází a doporučuje použít kladivo a hřebíčky k definitivnímu uchycení fotografií na místo. Kroutíme hlavou, nechceme poškodit drahocenný státní fundus.
11.30h: Na výstavu přichází paní učitelka s třídou romských dětí. Koukají, jak se činíme a přitom se pořád na něco ptají. Máme radost, že jsme našli další obdivovatele a s chutí na dotazy odpovídáme.
12.05h: Poslední cvaknutí sešívačky, zavěšení posledního obrázku na místo, poslední pohled na obnovené dílo. Jsme spokojeni, dokonce je to opět vše v zákrytech, vodorovné, zkrátka jak jsme chtěli.
12.06h: Plácáme se po zádech a ujišťujeme se, jak jsme dobří, rychlí a spolehliví. Zkrátka OSTRAVACI.CZ!!!
15.38h: Předsunutá hlídka znovu zkoumá místo činu a hlásí, že je vše v pořádku. Obrázky drží, lidé se chodí koukat a tak si lebedíme.

STŘEDA:

7.20h: Zvoní telefon. Na displeji je číslo z magistrátu. Jsme ještě stále v euforii. Leč ouha. Zas to bylo naopak: „Synci, z fundusu přes noc popadaly některe ty Vaše fajne fotky, je třeba s tym cosik zrobit, bo nam to tu zas hyzdi Magistrat. A rozbilo se jedno plexisklo!“ Hlas odpovědného člověka již přesahoval hranice naléhavosti. Zkrátka, bylo poznat, že ten pán je nasrany.
7.21h: „Ku..wa štelung III.!“
7.30h: Předsunutá hlídka letí na Magistrát a počítá škody. Hlásí: „Je to o chlup lepší, než včera, uvolnilo se jenom 8 obrázků. A to plexisklo je třeba nahradit, s tím se už nedá nic dělat.“
7.35h: Radíme se a naše hlasy také pomalu přesahují hranice naléhavosti. Tuš, přece nás jakýsi sololit nebude prudit! Přijímáme strategické rozhodnutí. Doneseme kladiva a hřebíky a proběhne radikální adjustáž. Mezitím přichází odpovědný člověk a nabízí oboustrannou lepící pásku, abychom alespoň provizorně uchytili padlé fotografie, než si přineseme hardware. Opět jsme dojati, s díky přijímáme a provizorně lepíme.
8.42h: Scházíme se ve foyer a naše oči planou. Jako bychom zahlédli úsvit nových dějin. Chystáme se provést revoluci. Revoluci v upevňování fotografií na drahocenný státní fundus.
9.11h: Postupně snímáme všechny fotografie a odlepujeme všechny oboustranné lepící pásky a suché zipy. Všechny peníze za ně vyletěly komínem. Sololit zase vyhrál, ale tentokrát mu to nedarujeme. Od oka odměřujeme přibližnou polohu strategického hřebíčku. Aulou se rozléhají první rány kladivem. Ozvěna rve uši. Fundus pozbyl panenství, ale jednou to přijít muselo, chlácholíme se.
10.09: Poslední obrázek visí, poslední plexisklo je na svém místě. Je nám jedno, že obrázky již v zákrytu nejsou, o jejich vodorovnosti lze rovněž s úspěchem pochybovat. Ryzí češtinou to nelze vyjádřit lépe: „Chujstym, hlavně že to zas nespadne!“
10.10h: Naposledy se přesvědčujeme, že všechno drží a domlouváme se, že začneme spořit na silikonový tmel, kterým musíme pak zalepit díry po hřebících ve fundusu, až budeme výstavu 15.4. muset demontovat.
10.15h: Instalujeme na našem uvítacím panelu KNIHU NÁVŠTĚV. Její stránky zejí prázdnotou. Dokonce je tam i čerstvě ořezaná tužka. Vyslovujeme přání, že bychom tam konečně chtěli mít napsáno: „Synci, žádný obrázek nespadnul, Vaše fotky jsou dechberoucí. Váš Primátor.“ Klidně tam může být podepsaný někdo jiný, třeba právě Vy, co to teď čtete. Věřte, potřebujeme to jak koza drbání.
10.55h: Nesměle se ptáme sami sebe, jestli máme přijít zkontrolovat naše dílo. Domlouváme se, že pokud nikdo z Magistrátu nezavolá, pak tam raději nepůjdeme.
16.03h: Zvoní telefon. Na displeji číslo z magistrátu. Srdce má tep 200 nebo víc. O tlaku raději nehovoříme. Srdnatě hovor přijímáme a dozvídáme se, že to byl omyl. Odpovědný člověk nás vytočil omylem. Adrenalin klesnul zázračně v přímé úměře se srdeční odezvou.
17.00h: Píšeme si SMS: „CO MYSLIS, BUDE TO PRES NOC DRZET?“

A co si myslíte Vy? Jak to dopadne? Napište nám svou verzi. Těšíme se.

Pravdu se dozvíte zítra. Kurnik, to zas bude noc…!
Richard Sklář – OSTRAVACI.CZ