Důl Michal – Petr Cingr

Připojená Fotogalerie

Národní kulturní památka Důl Michal v Ostravě – Michálkovicích

e-mail: dulmichal@ostrava.npu.cz

Otevírací doba:

V. až IX. 9.00 – 16.00 hod. Út – Ne (vstupy s průvodcem v každou lichou hodinu)

Rezervace jsou možné celoročně poštou, emailem nebo telefonicky na čísle 596 231 160

Na základě telefonické objednávky možný vstup po celý rok.

Vstupné pro rok 2007:

TP, ZTP, ZTP/P – děti: zdarma

Výjimky schvaluje ředitel po přeložení písemné žádosti. Vstupné na kulturní akce a jiné doplňkové programy v areálu je určováno individuálním cenovým výměrem.

Dostupnost:

Prohlídková trasa není bezbariérová.

Dopravní spojení: konečná stanice trolejbusů č. 101 (odjezd od Hlavního nádraží Ostrava), 104 (zastávka v blízkosti nádraží Ostrava – Střed a Ústředního autobusového nádraží Ostrava) a autobusu č. 49 (spoj z nádraží Ostrava – Svinov) směr Michálkovice. Parkoviště pro návštěvníky je přímo před hlavní branou. V blízkosti areálu se nachází ZOO Ostrava.

Prohlídková trasa:

Prohlídková trasa sleduje cestu horníka od šaten až přímo k vlastní jámě v celé délce.

1.1 Známkovna

Pracovní směna horníků začínala příchodem do známkovny (nyní je zde umístěna pokladna). Každý, kdo pracoval pod zemí, si zde vyzvedl svou osobní známku. Tyto známky můžete vidět na panelech v šatně. Jednotlivé barvy a tvary známek se liší podle směny a profese (specializace) horníka.

1.2 Řetízkové šatny

Po příchodu do šatny se horníci převlékli do fáraček (hornický oděv). Každý pracovník měl přidělené dva řetízky (v hornickém slangu označované jako háky), jeden pro čisté, civilní šaty a druhý pro špinavé pracovní šaty. V řetízkových šatnách byly fáračky zavěšeny v prostoru, který byl dobře větrán a v zimě dokonce vytápěn, takže mohly lehce uschnout.

Ventilace šaten a koupelen byla přirozená, pomocí hřebenovité ventilační nástavby, která při pohledu z venkovní strany objektu tvoří zajímavou siluetu završenou malou věžičkou. Součástí těchto šaten bylo i oddělení pro technický personál vybavené vanami, tzv. štajgerské lázně.

1.3 Správní budova

1.3.1 Cechovna

Každý, kdo pracoval v podzemí, musel být před sfáráním do dolu dvakrát zaregistrován. Nejprve byl zaregistrován ve známkovně tím, že si vyzvedl svou známku a potom se musel nahlásit svému důlnímu dozorci – „štajgrovi“. Štajgr si zapsal všechny pracovníky, kteří spadali pod jeho dozor, a přidělil jim denní pracovní rozkazy. V této místnosti býval umístěn pro věřící také malý oltář se svatou Barborou – patronkou všech horníků.

Prostor je v současnosti využíván jako výstavní a přednáškový sál.

1.3.2 Lampovna

Zde si horník vyzvedl osobní svítidlo, zvané lampa. Lampa, tzv. „horníkovy oči“, musela být při vydání horníkovi nabita tak, aby vydržela svítit nepřetržitě 24 hodin. Při vrácení lampy museli pracovníci v lampovně vždy ověřit, zda nedošlo k jejímu mechanickému poškození, a nechat ji ve stojanu, kde byla dobíjena na potřebnou kapacitu. Manuálně pracující, jako byli horníci, vozači, kolejoví pracovníci atd. používali většinou ruční lampy zvané „kýbl“, ale štajgři a ostatní technický personál používali tzv. „benzinky“, které zároveň sloužily ke zjišťování přítomnosti a koncentrace důlních plynů (metan, CO a CO2). Trhací práce, uvolňování horniny pomocí trhavin (např. při ražení důlních chodeb) nemohly být prováděny, dokud štajgr nezkontroloval „benzinkou“ stav důlního vzduchu a nevyloučil koncentraci metanu, která by mohla vést k výbuchu v dole. Na přelomu 19. a 20. století, před vynálezem „benzinky“, se používali ke zjišťování přítomnosti důlních plynů malí ptáci (kanárci, čížci), myši a další drobní hlodavci. V padesátých letech byly potom ruční lampy nahrazeny „hlavovkami“ a „benzinky“ interferometry.

Těžní věž a těžní budova

Dominantou dolu Michal je vzpěrová ocelová těžní věž vysoká 41,5 m. V horní části věže na tzv. plošině lanovnic jsou uloženy lanovnice, které vedou lana od těžních strojů do jámy. Těžní věž je opatřena zabezpečovacím zařízením, které zabraňuje přejetí dopravní nádoby (klece) do lanovnic a havárii těžního zařízení.

Důležitou součástí těžní věže jsou nástupní plošiny pro horníky i vozíky na uhlí. Pro převoz materiálu se používala čtyřetážová a pro mužstvo tříetážová klec. Klec byla konstruována pro 42 lidí, tj. 14 lidí do každého patra.

První nástupní plošina tvoří tzv. „náraží“, kde jsou do klecí naráženy vozíky na uhlí; odtud název. Rozměrný důlní materiál (roury, důlní lokomotivy apod.), byl zavěšován pod klece. Jáma měla 19 pater a od povrchu po jámovou tůň měřila 670 m.

Do těžní budovy vstupují tři mosty; jeden slouží pro přechod mužstva z administrativní budovy k náraží a další dva spojují těžní budovu s třídírnou uhlí. Plně naložené vozíky procházely po tzv. plném mostě od jámy do třídírny uhlí. Poté, co zde byly vyprázdněny, se vracely po tzv. „prázdném mostě“ zpět k náraží.

K vybavení jámy patřilo také tzv. „lezní oddělení“, tj. soustava žebříků z nejspodnějšího patra až na ohlubeň (místo, kde jáma vyúsťuje na povrch). To byla úniková cesta horníků v případě mimořádné události.

V současnosti je jáma v plné hloubce zasypána směsí cementu a popílku.

Třídírna uhlí

První třídírna uhlí byla postavena nejspíše počátkem 60. let 19. století po napojení na Báňskou dráhu v roce 1862. Jednoduchým systémem sít a pohyblivých sypů bylo dosaženo automatického třídění na hrubé uhlí, tzv. ořech a malé kusové uhlí. Nová třídírna uhlí byla postavena během přestavby celého areálu. Větší část této budovy byla situována do prostoru Báňské dráhy a vytříděné uhlí se mohlo rovnou sypat do železničních vagónů. Po určitých změnách a rozšíření z 20. a 40. let tohoto století byla kapacita třídírny uhlí 130 tun za hodinu. Provoz strojů, třepavých sít, rozdružovadel a pohyblivých pásů byl plně elektrifikovaný. Třídilo se kusové uhlí, kostkové uhlí, ořech, krupice, prach, prorostlé uhlí, otěr a kámen.

Strojovna

V budově strojovny a kompresorovny jsou umístěny stacionární stroje nezbytné pro provoz dolu. Strojovna byla vybudována během rekonstrukce celého objektu v letech 1912 – 1915 a demonstruje tehdejší ideu moderního vzorového dolu na elektrický pohon. Poprvé v dějinách ostravského revíru byly všechny důležité povrchové stacionární stroje plně elektrifikovány a umístěny v jedné velké prosklené hale. Objekt stojí vzhledem ke svým rozměrům a nebezpečí poklesů z poddolování na mohutných železobetonových základech.

V této budově nalezneme dva těžní stroje v samostatném oddělení, dále dva pístové kompresory, dva turbokompresory a dva elektrické rotační měniče (většina z nich byla vyrobena v roce 1912). Součástí vybavení strojovny jsou také dva mostové jeřáby vyrobené Vítkovickými železárnami v roce 1912.

Mimořádná historická hodnota dolu Michal spočívá kromě architektonické kvality původních staveb také v původním autentickém zachování celého areálu včetně technického vybavení a kvalitních řemeslných detailů (kování dveří, dlažby, obklady, skleněné maznice s reliéfy, výrobní štítky apod.).

6.1 Elektrické těžní stroje

Elektrické těžní stroje, které se v hornictví poprvé objevily v roce 1890, měly několik výhod: přímý točivý pohyb, větší rovnoměrnost chodu, snadnější záběr z každé polohy a v neposlední řadě i hospodárnější provoz. Přechod z parní energie na elektrickou se uskutečnil mezi lety 1912 – 1915. Oba těžní stroje nacházející se na dole Michal pracovaly bez větších změn nebo modernizace až do června 1994, kdy byl ukončen provoz dolu Michal. Typové označení 2B 4514 udává: počet bubnů 2, průměr bubnu 4,5 m, šířka bubnu 1,4 m. Průměr lana je 42,5 mm. Výrobcem strojní části (bubny, brzdy apod.) byly Vítkovické železárny, elektrickou část vyrobila firma Siemens-Schuckert Werke z Vídně.

• pohon těžního stroje : stejnosměrný pohon, napětí 650 V, proud 1.680 / 3.100 A, otáčky běžného motoru 68 otáček / min.

Popis těžního stroje typu 2B 4514

Těžní stroj sloužil k dopravě uhlí, materiálu a pracovníků. Obsluhu a údržbu tohoto zařízení prováděli zvláště školení pracovníci, kteří museli být odborně zdatní a zdravotně způsobilí. Tito pracovníci procházeli pravidelnými zkouškami odborných znalostí i lékařskými prohlídkami, jejichž součástí byly i náročné psychotechnické zkoušky. Provoz těžních strojů kontrolovali dva strojníci, kteří se střídali po dvou hodinách. Těžní stroj 2B 4514 je poháněn stejnosměrným elektrickým motorem. Výhodou stejnosměrných elektrických motorů je to, že strojník může plynule regulovat jejich otáčky a rychlost pomocí řídící páky přidáváním nebo ubíráním proudu do těžního stroje. Řídící páky jsou umístěny v kabině strojníka.

6.2 Kompresorovna

6.2.1 Rotační měnič systému Ward-Leonard-Illgner

Soustrojí slouží ke změně elektrického střídavého proudu dodávaného ze sítě na proud stejnosměrný. Jedná se o třífázový asynchronní motor, napájející dynamo, vyrábějící stejnosměrný proud, pohánějící motor těžního stroje.

Nejdůležitější technické údaje:

• napětí: 3 000 V

• proud: 117 A

• otáčky motoru: 490 otáček za minutu

• rok výroby: 1912

6.2.2 Kompresory

Další stroje nezbytné pro důlní provoz jsou kompresory. Součástí expozice jsou dva pístové kompresory a dva turbokompresory. Všechny slouží stejnému účelu. Vyrábějí stlačený vzduch potřebný pro pohon důlních strojů jako jsou pásové dopravníky, vrtačky, sbíječky, důlní přenosné lampy a také pro pohon ventilátorů pomocného větrání. Kompresory se liší svou konstrukcí. Jako první zde byly instalovány kompresory Jaeger ETK 6,6 a EPK 6 č.1, vyrobené Spojenými strojírnami Smíchov s elektromotorem firmy Siemens-Schuckert z roku 1912. S rozšiřujícím se důlním provozem pak byly instalovány EPK 6 č. 2, Škoda Plzeň z r. 1927 a v roce 1930 ETK 30, jehož výrobcem byla 1. brněnská strojírna s motorem firmy Českomoravské závody Brown-Boveri, a. s. Praha.