1.
Vzpomínám si na dobu, kdy mi bylo 10 let, takže to bylo asi v roce 1993.
Měli jsme tehdy v pronájmu zahradu vedle mateřské školky na ulici Nástupní v Ostravě – Kunčičkách. Na příjezdové cestě ležel dlouhou dobu ocelový nýtovaný most, který podle vzpomínek mojí mamky vedl nad železničním koridorem a důlní vlečkou.
Děda dostal kdysi nabídku k pronájmu tohoto pozemku a protože pracoval jako valcíř na tehdejším NHKG, měl to po cestě z práce kousek. Sám s babičkou vystavěl základy pro zahradní domek, šopu a zasadil stromy a zeleninu. Chajda stojí na pozemku dodnes.
Hned za zahradou se nacházela halda z přilehlé šachty a jako malý jsem se zde vydával na výpravy a hledal ve zbytcích uhlí zkameněliny přesliček a trilobitů, nebo různých stromů. Mnohdy se dalo najít i kus uhlí, které někdo vytřídil a bylo i s hlušinou nakupeno na haldu. Všechny unikátní nálezy jsem donesl do školy a ty tvoří do dnes část výstavky pro přírodopis.
Když už jsem byl starší vydali jsme se s otcem prozkoumat okolí opuštěného dolu Alexander. Ten byl v té době plně přístupný, nikdo se v okolí nenacházel a my jsme prošli kolem rozházených důlních vozíků, spousty řetězů, háků a kladek až do jámové budovy. V budově byla i plně přístupná jáma, ale těžní klec již někdo rozebral. Zkusili jsme odhadnou hloubku vhozením kamene, ale nebylo slyšet jeho dopad a tak jsem usoudili, že ta „díra“ bude opravdu hluboká.
V pozdějších letech někdo plamenem rozřezal ocelový most, z prostoru zahrady odstranili sloupy, které vedly potrubí ke kalovým nádržím (zůstaly po nich však betonové patky u které babička udělala skalku) a důl zakonzervovali a uzavřeli. Rád se na tyto místa vracím a vzpomínám, když jsme jako na „chatu“ jezdili na víkendy právě zde do těchto míst.
2.
Díky tomu, že převážná část mé rodiny pracovala a pracuje v dnešním BC MCHZ (dříve jen MCHZ), měl jsem možnost poznat dělnickou kolonii zaměstnanců chemičky, takzvané Dusíkárny. Můj Otec se narodil na ulici Západní a později se s dědou a babičkou přestěhovali na ulici Mendělejevova. Já se už narodil v Hrabivce, ale pracujícím rodičům pomáhala babička s hlídáním. Vyrůstal jsem tak v blízkosti větérky Ignát a celého kolosu MCHZ. Pamatuji si že větérky spouštěla ventilaci v intervalech a ventilátory byly umístěny v části lesa, který musel ustoupit nájezdu na dálnici.
Jako malý jsem tomu nevěnoval takovou pozornost, bral jsem to jako součást krajiny. Později jsem se do útrob budovy Agnátu podíval dírou v plotě, ale vždy nás někdo z místních vyhnal. Párkrát jsem jezdil na kolečkových bruslích po podlaze v budově s těžním strojem, ale to už bylo jeho kolo z půlky zabetonované. Když později dělníci prováděli výkop pro nový vodovod, odhalili pod zemí zasypaní koleje důlních vláčků, které vytrhali a nejspíš i dobře zpeněžili. Když jsem zde byl naposledy, zjistil jsem že po dlouhé době se v areálu něco děje. Několik budov, které byly ve špatném stavu strhli a zasklili jednu z nich a podle místních to někdo nedělává na sklad. 
Doufám, že zůstane zachována těžní budova se skipovou věží. Ještě se zmíním o objektu krytu CO, který byl vedle Ignátu snad jen 100 m. Celý byl ukryt v přilehlém lesíku, měl obrovské ocelové vrata a byl kolem něj udělám okop s hrází. Jako malý jsem měl zákaz na něj šplhat, nebo vůbec lozit. Samozřejmě jsem tam byl pečený-vařený. A proč i něm mluvím v minulém čísle? V době budování dálnice jej zasypali a z kopce čí jen dvě „věžičky“ – nejspíše větrací.
Michal Řepecký