Milá setřičko,
dneska ráno za mnou přišel nádvorní Pepa Vojnar, že je na čase, abych si šel zafárat, abych věděl, kam to dřevo posíláme. Podepsal jsem mu na kus papíru revers, že se zříkám náhrady pro případ neštěstí a už mne tlačil přes šatny havířů k jámě. Jejich fáračky visí na hácích, čistý oděv se po řetízku vytahuje ke stropu, špinavé hadry spouštějí a naopak. Každý hák má číslo a zámek. Šatnu jsme jen prošli a já nafasoval „čisté“ hadry vedle lampovny, kde mi lampař schoval můj pracovní civil. Dostal jsem svítící benzinovou lampu větérku a napsal si mé jméno na papírek, který nabodl místo lampy. Horníci dostávají lampy po odevzdání známky, ta se zavěsí na stojan místo lampy a tu známku po výjezdu z dolu zase dostanou a odevzdají ji v markovně, kde před sjezdem svoji známku se svým číslem dostali. Dokonalá kontrola kdo je v dole a kdo ne.
Prošli jsme kotlovnou, přes místnost pro kompresor a ventilační stroj a došli jsme k budově jámové. Tu znám, tam tlačíme vuzky z dřevem a prázdné šibujeme zpět na naše dřeviště.
Tentokrát jsme vstoupili do budovy. Hučel a supěl tam stroj o několika stech koňských silách, na jehož bubnech o průměru 5 metru jsou navinuta ocelová lana, vedena přes kotouče na vršku těžní věže. Naší dominanty. Na lanech visí dvoupatrové klece, kde se vlezou dva a dva vozíky, nebo 20 osob.
Nádvorní Pepa mne předal jednomu z naražečů, který nás přivítal hornickým „Zdař Bůh“ a už otevíral branky k jámě, kde právě zastavila klec. Vstoupil jsem dovnitř s rozžatou lampou v ruce. Naražeč mi řekl, abych se přidržel řetízku zavěšeného po šířce klece a stál dále od okraje. Také přistoupil a zavřel drátěným pletivem klec. Zazněl signál (ani nevím kolikrát to zazvonilo) a klesali jsme do hlubin. V dáli jsem zaslechl Vojnarovo Zdař Bůh a už mi se začala ztrácet půda pod nohama. Klec jela po průvodnicích celkem tiše, ale semtam se zatřásla jako ratlík. My dřevaři ty průvodnice hoblujeme a brousíme v dílně, aby byly dokonale rovné a hladké. Musím být pečlivější. Prý jedeme rychlostí 3 m za vteřinu, ale jinak někdy jezdí ten stroj s lidmi 6 metrů za vteřinu a s uhlem až 15 metrů za vteřinu. Sem tam se zablesklo nějaké světýlko, to jak jsme projeli patro. Klec zastavila na čtvrtém patře v hloubce 305 metrů a my jsme vystoupili v naraží. To je na důlní poměry celkem velký prostor, asi 6 m na šířku, 10 na délku a vysoké to bylo určitě 2 metry. Tam se postrkují plné vuzky uhla do klece a prázdné z klece. Do každého vuzka vleze 8 metráků, takže celkem 32 q uhla jede navrch. Naražeč mne předal štajgrovi, který o mé exkursi už věděl a už na mě čekal. Toho chlapa jsem nikdy před tím neviděl. Byl protivný, jak tříska ve stehně, asi nebyl rád, že mě má provázet. Vyšli jsme a místo pozdravu do mě žduchnul a zavrčel ustup. Uskočil jsem na poslední chvíli, protože na překop, po kterém jsme šli, přijel vlak. Teprve teď jsem si všiml, že na zemi jsou dvoje koleje. Deset prázdných vozíků kolem nás táhl koník, vedle kterého běžel táčník a svítil si na cestu. Než jsem se vzpamatoval, za vláčkem se v dálce zavřely větřní dvéře. Překop je chodba, která spojuje naraží s uhelným slojem. Zeptal jsem se svého průvodce, zda kůň neoslepne, když je zde více let a nepřijde častěji na denní světlo. Zabručel pod nosem: „neoslepne, štítí se světla“. Přišli jsme do stáje. Považ, 300 metrů pod zemí, kde mi řekli, že celkem je na dole 28 koní a mají se dobře. Moc jim – já synek z vesnice, že se mají dobře – nevěřím. Vtom mi něco skočilo na nohu a vzápětí se schovalo pod žlabem. „Co to tu chováte?“ Odpověděli mi se smíchem, „nechováme, kdo by choval krysy, které s koněm se dělí o brok a havířem o chleba.“ Připadal jsem si jako úplný pitomec.
Dřevěnými tzv. větrnými dveřmi, které jsme museli otvírat dva a ještě pákou, jsme přešli do hlavní třídy sloje. Byla docela nízká, že jsem se musel tu a tam ohnout. Na boku se leskl krásný černý uhel v mohutnosti asi 1 m. Štajgr ze sebe vysoukal další větu a všiml jsem si, že mu čeština dělá problémy. Měl silný německý přízvuk. Asi Prajzák. „Sloj má name Hugo, je to parádní exemplář, kaj vodíme besuchy. Jinde je mokro“. I tak jsem už měl boty plné vody, jak jsem stoupl mimo kolej do stružky, kterou odtéká voda po boku třídy k jámě.
Dvě světélka z dáli oznamovala přítomnost lidí. Přišli jsme k bariéře před železnými plotnami. Jsme pod svážnou. Svážná je spojovací chodba v uhlí, nakloněná dle úpadu sloje mezi vrchní a spodní třídou. V ní se spouští na laně, které se stáčí a natáčí na kotouči plný vůz a tím se vytahuje na třídu vrchní vůz prázdný. Tak tady byla naše kulatina dvacítka, které jsme do jámy posílali. Ohromné množství dřevěných stojek od země po strop a jiných pod stropem vodorovně přes šířku svážné zapažené. „Zdař Bůh“ zahulákal na mne důlní tesař Franta, který si nejméně jednou týdně přijde na dřeviště za mnou objednat svou zásilku. Jsme kámoši. „Co tu děláš?“ „Přišel jsem na exkurs, abych věděl proč robim to, co robim“. „Tak to má být“ tím naše debata skončila, na více nebyl čas. Vzpomněl jsem si, jak mi na place říkal, jak na tom záleží co za dřevo vybere, protože strop je slabý, balvany i několik metráků těžké se snadno sesypají, a aby někoho nezasypaly, je třeba strop chránit veřejemi před zavalením.
Teď už vím, jak naše beskydské stromy chrání život horníků.
Vysoukali jsme se svážnou na vrchní třídu. Ty metry stoupání v úhlu mi připadaly nekonečné. Výstup na Lysou horu je proti tomu procházka růžovým sadem. Ocitli jsme se v předku. Zde havíři kopou uhel špičakem na šířku třídy, to je asi 2 metry a kamen pod nim pak odstřelí. Právě se chystali ho odbouchnout. Předtím vyvrtali do skály ruční vrtačkou několik děr více než metr dlouhých, střelec je nabil dynamitovými patronami a byl připraven perkusním palníkem způsobit výbuch. Sotva jsme se odklidili z dostřelu – už to bouchlo. Ještě teď, když ti píši toto psaní mám zalehnuto v uších. Poryv větru, způsobený explozí mi zhasnul lampu, kterou mi musel štajgr protiva v „čistém větru“ znovu rozsvítit.
Konečně jsme došli do rubání. Robi se tu vleže. Havíři na boku ležící u samé počvy, to je hned nad tím kamenem, co se odstřeluje, sekali do uhla, pokud jim topůrko špičaku stačí – šramali. Uhel pak spadne sám, nebo mu pomáhají klíny, ale stejně ho musí lopatou naházet do vucka, spojit vuzky ve vláček a nechat odvést tím „slepým“ koníkem k jámě.
To by pro dnešek stačilo.
Vraceli jsme se kolem dynamitového skladiště, vzpomněl jsem si na tátu, jaké měl problémy, když se nemohl dopočítat patron a jak bídně pak dopadl. Šachta je jenom pro otrlé.
Minuli jsme třídu zalaťovanou dřevěným křížem a můj průvodce procedil: „třaskavý gas“.
Prý se to pozná podle plamene lampy benzinky. Tak to nemusím.
Vyjížděli jsme tentokrát z třetího patra.. Klec se houpala, rychlosti ubývalo, když se blížila k povrchu. Byl jsem černý jak čert a to jsem nic nerobil. Do kupela jsme šli kolem větřní jámy, která je asi 30 metrů od těžní. Na ní je postaven větrník a ten vysává vzduch z dolu a na jeho místo se hrne těžní jámou, to je tou, kterou jsme jeli, čerstvý vzduch. Ten se pak větřními dveřmi v dole rozděluje podle potřeby do každé sloje. Jinak by tam nemohli havíři žít ani minutu.
Milá Maryčko, nebudeš věřit, nikdy před tím mi Ostrava nepřipadala tak krásná v denním světle s pevnou půdou pod nohama, jako po dnešním fárání.
Zanesu dopis na poštu, abyste ho měli co nejdřív a mohli se podělit o můj nevšední zážitek.
Zdař Bůh !
Vespolek vás zdraví bratr Josef z šachty Ignát.
P.S. Nedatováno, někdy mezi roky 1900 až 1902. Jiří Jezerský