V minulém blogu jsme vám přinesli obsáhlou reportáž z odstřelu ocelové těžní věže na bývalém dole Dukla v Havířově – Dolní Suché. Máme pro vás druhé pokračování trilogie, jejímž závěrem bude odstřel betonového skipu v polovině června 2008. Nyní ale k prostřední části, která se týká uhelného prádla v bezprostřední blízkosti historických budov areálu i skipové věže samotné.

Je 28.4.2008, pravé poledne, zubaté jarní slunce hází ještě krátké stíny a den je parný. Přijíždíme tentokrát ve třech do areálu v Dolní Suché (napadá nás cestou, že lepší název by byl Dolní Mokrá, ale to už se týká jiného rámce aktivit). Náš průvodce nás již očekává, dostáváme ochranné přilby a jdeme vstříc demoličnímu dobrodružství.

12.12 – Procházíme technologickým otvorem do ponuré budovy uhelného prádla, kde se již všechno připravuje k odstřelu. Dozvídáme se, že železobetonový skelet je již na strategických místech rozřezán plamenem tak, aby tak-tak držel pohromadě.

12.18 – procházíme jednotlivými patry po železných schodech. Místnosti techniků vypadají jako kanceláře českého rozhlasu za Pražského povstání v květnu 1945.

12.22 – asi ve čtvrtém patře potkáváme umouněného člověka v něčem, co zdálky vypadá jako montérky. Je to klasický „loupač kabelů“, tedy jedinec, který do objektu vniknul v naději, že se mu podaří vynést nějaké to kilo barevných kovů. Možná, by pro něj bylo výstižnější slovo „loupič“. Než Boris stačí zaostřit, zmizel jako pára nad hrncem. Možná, že využil své mimikry a jednoduše splynul s okolím.

12.26 – vstupujeme na jednu z podest, kde je pod námi asi 30m volného prostoru. Opatrně jdeme ke kraji a pátráme v hlubinách. Dole vidíme poslední zbytky zelených lanovnic již padlé těžní věže. Dělníci je právě žárově dělí a konstrukce definitivně mizí na nákladních autech.

12.32 – jsme na střeše prádla. Ta je stabilní a nemusíme se obávat, že bychom někde skrz krov propadli do hlubin. Pyšníme se pohledem do okolí na všechny strany a ačkoli jsme v nějakých 40 metrech nad zemí, cítíme se poměrně bezpečně.

12.35 – z výšky vidíme, jak se k hromadám železného šrotu blíží další lidé z okolí, aby si pro sebe uzmuli co se dá a nač jim síly stačí. Napadá nás podobenství k příběhům z africké divočiny, kdy se k padlému chobotnatci blíží supi a hyeny, aby ničím nerušeni hodovali na pozůstatcích.

12.45 – jsme zase dole a adrenalin nám stoupá. Je před námi cesta na betonový skip.

12.46 – Potkáváme partu dělníků, kteří tam pracovali a ti nám sdělují, že za pár chvil odpojí velín skip od zdroje elektřiny a nahoru se už nikdo nedostane. Musíme jednat rychle.

12.50 – náš hrdinný pan průvodce srdnatě komusi telefonuje a zajišťuje, že s odpojením proudu se ještě chvíli posečká. Můžeme nahoru a výtah se také poslušně rozjíždí.

12.52 – opouštíme výtah a vstupujeme do osiřelé strojovny těžního stroje. Něco zde na první pohled chybí a to něco jsou elektromotory. Vše ostatní tady má zůstat až do odstřelu.

12.57 – procházíme strojovnou, kloužeme po zaolejované podlaze a snažíme se zvěčnit to, co lidské oko již nikdy nemá spatřit. Samotná místnost, kde seděl strojník a jeho osádka, vypadá tak, jako by si všichni odskočili na svačinku a měli se každou chvíli vrátit. Kniha docházek je zde také a my si ji posléze odnášíme jako suvenýr a „odkaz budoucím generacím“.

13.02 – žebříkem lezeme posledních pár metrů na střechu skipu. Otevírá se nám úchvatný pohled z výšky 72m nad zemí. Vidíme na jedné straně Beskydy v tetelícím se horkém oparu, na druhé straně se tyčí čtyři obří kondenzátory elektrárny Dětmarovice a někde mezi tím je panoráma dolu Lazy.

13.05 – s největší pravděpodobností jsme posledními lidmi, kteří na střechu betonového skipu mohli vylézt. Kocháme se okolím a shora pozorujeme poštolky, které mají v dutinách budov hnízda a právě vyvádějí mladé.

13.08 – Zelený nápis DUKLA ještě drží na svém místě, opatrně se blížíme k místu, odkud je nejlepší expozice z čelní strany. Hlubiny pod námi jsou hrozivé, zábradlí vrže, ale drží. Úhel je postačující, DUKLU máme v kabeli.

13.11 – poslední pohledy shora, vše podstatné jsme zvěčnili. Lezeme po žebříku dolů, zavíráme za sebou poklop a na jedné straně máme dobrý pocit, že jsme „byli u toho“, na druhé straně je to kus nostalgie.

13.15 – opět procházíme kabinou strojníků a pamatujeme na knihu docházek, kterou bereme s sebou dolů. Výtah nás již čeká a elektrikáři jsou netrpěliví. Musejí se držet harmonogramu. Loučíme se se strojovnou, zavíráme dveře a frčíme dolů.

13.17 – sotva jsme dorazili do „přízemí“, volá dispečer, že se odpojuje přívod proudu, v kabině potemní světla, cesta nahoru je definitivně uzavřená a nastupují čety pro úpravu skeletu zevnitř.

13.20 – procházíme rumištěm po předchozím odstřelu a jako poslední snímek máme právě symbolickou obrovskou hromadu sutin. Prach jsi a v prach se obrátíš….

13.30 – loučíme se s naším průvodcem a domlouváme se na přípravu odstřelu prádla. Máme plnou hlavu dojmů a v rukách docházkovou knihu. Jsme umounění také jako vždy a v dobrém rozpoložení jedeme nazpět do Ostravy.

Ostravaci.cz