Píše se 16. den měsíce dubna 2008 a my se z Ostravy vydáváme vstříc další popravě ocelového mastodonta. Tentokrát se jedná o odstřel těžní věže na bývalém dole Dukla. Je 11.45 a my vyrážíme vstříc velkému třesku.

12.10 – přijíždíme na rozhraní Havířova a Orlové, zastavujeme pod železničním náspem, lezeme nahoru a fotíme panoráma, které za pár hodin bude již minulostí

12.20 – přijíždíme k hlavní bráně, kde máme sraz s naším průvodce, rádcem a patronem v jedné osobě. Už na nás čeká, má pro nás modré přilby a my jsme připraveni ke vstupu do objektu.

12.22 – na scénu vstupuje neústupný vrátný, který nás zdržuje a nechce pustit dovnitř. Prý, až nás bude více a půjdeme pak hromadně.

12.23 – vypadáme asi přesvědčivě, takže nás pouští i s autem dovnitř – vysvětlujeme mu to tím, že musíme vyložit přetěžký fotomateriál. Boris pak vystupuje a je v objektu, může se tedy naplno věnovat tomu, kvůli čemu zde dnes jsme.

12.25 – auto ale musí zase nazpět a tak se řidič obětuje a čeká na vrátnici. Zatímco se zde tvoří hlouček nedočkavců, Boris směle fotí a my si libujeme, jak jsme vyzráli na přísného vrátného. Takže se vlk nažral …. však to znáte

12.33 – skupinka se dává do pohybu a najednou je celý areál plný potloukajících se lidí a klidné zátiší aby jeden pohledal. Naštěstí je počasí, jako ostatně vždy na odstřelu, poněkud slzavějšího charakteru a i lezavý vítr není moc příjemný, takže mnoho z přihlížejících se uchyluje do ještě kupodivu fungující zasedací místnosti, aby tam v bezvětří vyčkali hodiny H.

12.45 – my smlouváme a doslova moříme našeho pana průvodce, aby nás vzal na místo činu, tedy pod ocelovou konstrukci, kde již je vše připraveno na svých místech.

12.50 – na chvíli se vydáváme za zátaras. 7,7kg trhaviny SEMTEX je již kobercovou páskou připevněno na odpalovaných profilových nosnících a dělníci ještě dodělávají poslední úpravné práce, spočívající v žárovém dělení nezbytných konstrukčních prvků tak, aby se celá věž skácela na požadovanou stranu.

12.56 – jsme nekompromisně vykázáni za ohraničující pásku, ale naštěstí nás nikdo nenutí přidat se k organizované skupině. Máme tedy náskok a snažíme se jej využít.

13.02 – procházíme celý areál s upozorněním, že nesmíme v žádném případě porušit příkazy dozoru. To se snažíme, a i když nutkání vylézt na střechu sousední budovy je obrovské, přece jen odoláváme

13.11 – obcházíme kolečko, obdivujeme architekturu režného zdiva původních budov a míjíme hromady šrotu po předchozích demoličních pracech. Kdyby tady nebyla bdělá ostraha, určitě by někteří přičinlivější občané byli schopni „přes noc“ všechno železo přemístit do okolních sběren.¨

13.20 – dali bychom si kafe. Studený vítr fouká a do toho nepříjemně mží, kombinace pramálo romantická. Borisovi se mlží čočka objektivu a hledáček, Richardovi brýle a čelo, kurnik, fakt bychom si dali to kafe.

13.26 – velká skupina přihlížejících se oděluje od správní budovy a jde směrem k vyhraženému místu, kde můžeme bezpečně pozorovat celou exekuci.

13.31 – jdeme spolu s nimi, jinak už to nelze, ostraha je nesmlouvavá a nikdo bezprizorně se potulující tu nesmí být

13.33 – s jedním člověkem z organizačního štábu zapřádáme filozofickou diskuzi na téma „CYP“. Dozvídáme se, že původním smyslem byl nejen označován pomocník horníka, ale bylo to spíše obecné ztvárnění názvu toho nejposlednějšího v havířské hierarchii. Takže úsloví: „SYNKU, KDYBYS NEBYL CYPEM, TAK BYS NEBYL NIČÍM“ dostává zcela nové dimenze

13.35 – Nacházíme na vyhrazeném stanovišti svůj plácek s nejlepším výhledem , zdravíme se se známými a zahříváme se alespoň čilou konverzací.

13.37 – tiskový mluvčí OKD dává k lepšímu informace o chystaných změnách v celém areálu a my se těšíme, neboť zase bude co fotit.

13.42 – nervozita stoupá. Jsme nachystaní, ještě zkoušíme filtr na objektiv barvy tabáku. Ten se hodí k dnešnímu dni jak ulitý a i fotomateriál bude tím pádem zajímavější.

13.54 – zní první siréna. Hovor vůkol umlká, každý kontroluje, jestli je vše nachystáno pro správný okamžik.

13.58 – zní druhá siréna. Špendlík bys slyšel spadnout. Zatím se ale nic neděje. Pozornost ale stále trvá.

14.01 – zní poslední siréna a každý již ví, že za chvíli to přijde. Poslední sekundy hrdé těžní věže odkapávají jako vosk ze svíce.¨

14.02 – PRÁSK. Zableskne se a pár okolních okenních tabulek se vysype. 300 tun oceli se poslušně kloní k předem určené straně a v oblaku černého prachu dopadá na zem.

14.02 – Je po všem. Fotíme ještě oblaka prachu a vydáváme se obkouknout místo posledního odpočinku.¨

14.08 – Jsme u hromady oceli, ze které koukají čtyři lanovnice a zbytky pěticípé hvězdy, která za „blahých“ časů svítívávala, když se plnil plán.

14.11 – Jako jediní můžeme opět s našim průvodcem přijít do míst odpalu. Koukáme na ohořelé a pokroucené nosníky. Dozvídáme se, že vlivem SEMTEXu se ocel v místě výbuchu jednoduše vypaří. Tím dojde k porušení stability konstrukce a tato se zbortí tam, jak zamýšlel střelmistr. Máme unikátní záběry a jsme na ně patřičně hrdi. ¨

14.15 – loučíme se s našim průvodcem, děkujeme mu velmi za to, že nás dostal do i na místa, kde se běžný smrtelník téměř nemá šanci dostat.

14.45 – přijíždíme do Ostravy, čekáme na křižovatce v zácpě a ještě stále probíráme dnešní dobrodružství. Plánujeme další, ale o tom zase až jindy.

S úctou Ostravaci.cz