Vzhledem k návršní poloze polské Ostravy se používalo do třicátých až čtyřicátých let 19.století důlní štoly a k jejich větrání byly budovány mělké šachty(šachtice). Teprve později se šachty začaly používat k těžbě uhlí na povrchu. K ražení štol a dobývání uhlí se používalo jednoduchých ručních nástrojů: želízek a mlátků (hornická kladívka), kylofů (hornický krompáč, kdysi jej musel ve zmenšené podobě nosit každý revírník), ručních vrtáků a páčidel. Stropy štol a stěny jam se vyztužovaly jednoduchou dřevěnou výstrojí. Narubané uhlí se ze štol vyváželo táčkami (kolečekem) a teprve později se zaváděly dřevěné vozíky nebo těžní truhly na okovaných saních. K osvětlování štol a míst, kde se dobývalo uhlí se používaly kahany na lůj nebo řepkový olej. Po přechodu na důlní těžbu se začalo používat k vertikální dopravě jednoduchých rumpálů. V roce 1805 na parcele 118/3 byla vyhloubena jáma k otevření nové partie na sloji Josef. Když tato jáma dosáhla hloubky 55m, byl nad ní k vertikální dopravě postaven žentour (rumpálové zařízení na vytahování uhlí z dolů 
) na dobytčí pohon. Jáma se podle toho nazývala žentourová. Po landeckém žentouru na jámě Ihme to bylo druhé těžní zařízení tohoto druhu na území dnešního revíru.
Již na počátku 19. století se našli lidé, kteří dovedli pokrokově myslet v perspektivě dalších desetiletí. Jedním z nich byl skotský hutník John Baildon pracující tehdy ve službách hornoslezských hutních magnátů pruského eráru, ale také jako poradce podnikatelské rodiny Homoláčů, která si pronajala nedaleké železárny ve Frýdlantě n. O. Tento prozíravý muž a vynikající technik již v roce 1809 předložil brněnskému guberniu žádost, aby mu bylo povoleno postavit v blízkosti ostravských uhelných slojí závod na rafinaci železa (pudlovnu). Pro své pokrokové záměry však nenalezl podporu. Byl odmítnut, a tak přenesl své podnikatelské úsilí do pruského Debu v blízkosti Katowic. Ostrava si musela na svůj vstup na dráhu moderní industrializace počkat další dvě desetiletí.
Šeruda Rostislav