arrow.png Aktuality arrow.png
Nejnovější fotografie

AKTUALITA :

Ostravaci doporučují | 8. Setkání Patriotů MSK

Dobrý den, rádi bychom vás pozvali na již 8. Setkání Patriotů MSK, které se uskuteční 6.4.2017 od 16:30 v DK Akord v Ost....

POSLEDNÍ PŘÍSPĚVKY :

2017-04-25 15:18:00 | nadzieja

to ciekawe imie....

2017-04-12 13:03:00 | Manchester Escorts

Best Manchester Escorts is The Shush Escorts....
Videominuta
studio renner
kniha

12401

fotek na webu


facebook.png

DNES JE
27.4.2017
SVÁTEK MÁ JAROSLAV


POŠLETE POHLEDNICI

Kniha Borise Rennera 2016

Z historie Ostravy

26.12.2009

Nikdy se nevzdávej!

Můj dědeček Ing.Jaroslav Renner
Jelikož v době vánočních svátku je klid na rozjímání a vzpomínání, dovolte abych v tuto chvíli a na tomto místě vzpomněl na svého dědečka, který byl velice zajímavý a činorodý člověk. Ač nepocházel z Ostravy, tak určitě zde tato informace patří (jeho syn Jaroslav – můj otec - se do Ostravy přestěhoval a já jeho vnuk Boris se v Ostravě narodil). Podle písemných pramenů, ale i díky vyprávění pamětníků, zpracoval St. Lukáš a Ing.Pavel Josefík.
Ing. Jaroslav Renner se narodil v roce 1901 v Uherském Brodě. V roce 1918 maturoval na zdejším Reálném gymnáziu. Když se v roce 1996 konaly oslavy 100 let trvání této školy, byl již tehdy Ing. Renner zřejmě nejstarším žijícím absolventem. On sám se oslav zúčastnil a v tehdy nevlídném bouřkovém počasí prošel s průvodem celou trasu.
Po maturitě studuje stavební inženýrství na pražské technice a s velkou úctou pak vzpomíná na své tehdejší profesory Bažanta, Bechyněho, Kloknera aj.(dodnes velká jména, autoři učebnic). Po skončení studií a šestiměsíční vojenské službě na Podkarpatské Rusi nastupuje nejdříve k firmě Nekvasil na stavbu Národní banky (v 90tých letech rozsáhlá modernizace), poté do mostárny ČKD a nakonec k Českomoravské stavební. Zde přímo řídil stavební práce při zhotovování budov ministerstva zemědělství a ministerstva železnic (později budova ÚV KSČ, nyní opět ČSD). Po pěti letech praxe skládá u Zemského úřadu v Praze zkoušku pro autorizované inženýry a též zkoušku stavitelskou. První oprávnění sloužilo k navrhování pozemních staveb, druhé k jejich realizaci. Vzpomíná, že obě zkoušky nebyly nikterak jednoduché. Společenstva stavitelů se již tehdy bránila z konkurenčních důvodů novým členům.
V roce 1930 se žení a rostou finanční starosti o rodinu. Pro začátek podnikání však není vhodná doba - začíná světová hospodářská krize a o zakázky je velká nouze. Také Českomoravská stavební propouští nebo posílá zaměstnance mimo Prahu. Když Ing. Renner odmítá pracovat na stavbě Vranovské přehrady, dostává výpověď s šestiměsíčním odstupným. Toto se mu velmi hodí, neboť po neúspěšném pokusu pracovat ve státních službách nebo pražském magistrátu si otvírá vlastní projekční kancelář. Pro svého staršího bratra, advokáta, projektuje a staví velkou a nákladnou vilu v Benešovské ulici č. 34 na Vinohradech. V Praze však tehdy byla taková konkurence velkých a kapitálově silných firem, že se Ing. Renner rozhodl přestěhovat do menšího venkovského města.
Nakonec se vrací v roce 1934 do rodného Uherského Brodu, kde, jak sám vzpomíná, „byl můj otec advokát dlouholetým oblíbeným starostou města, obeznámený s lidmi širokého okolí. Ačkoli stavitelů a zednických mistrů v Brodě i sousedních městech byl dostatek, bylo příznivou okolností, že zde nebyl ani jediný civilní inženýr stavební. Ta okolnost a jisté moje odborné znalosti byla všechna moje aktiva. Naproti tomu jsem neměl žádný provozní kapitál, žádný inventář a málo podnikatelských zkušeností. Můj otec byl sice poměrně zámožný, ale větší obnos nebyl ochoten mně půjčit na riskantní podnikání. Snad bych sehnal větší bankovní úvěr, ale před tím jsem měl jakousi vrozenou obavu. Jedna z prvních staveb, kterou jsem ze známosti sehnal, bylo velké obilní skladiště na 300 vagónů obilí na močálovité půdě u nádraží, a potom menší rekonstrukce městského muzea.
Výdělek z těchto dvou prací byl minimální, ceny z konkurenčních důvodů hluboce podkalkulované. Mimo to jsem projektoval a prováděl menší rodinné domky, později také průmyslové objekty, mostky a menší silniční práce. Práce se ovšem sháněla velmi těžce, v městě bylo několik zavedených stavitelů a zednických mistrů. Plány a rozpočty se musely dělat zdarma. Ceny stavebních prací byly z konkurenčních důvodů nízké, přesto jsem se nikdy nesnížil k „zásadě", že se vydělá na tom, co se tam nedá. Poříčská katastrofa mě přesvědčila, že je nepřípustné, nečestné a svrchovaně nebezpečné šetřit na cementu a oceli. Mechanizace v té době byla primitivní. Většinou stačil plošinový výtah, betonářská míchačka, stavební kolečka, fošny a drobné nářadí. Minimální výdělky sotva stačily na platy stálých zaměstnanců, jejichž počet jsem musel co nejvíce omezovat. Moje vlastní projekční, výpočtová a staveništní práce i účetnictví mé manželky byly důležitou součástí úspor. Systém daňový byl i tehdy velmi tvrdý. Větší stavební firmy musely odvádět 70 % výdělkové daně z čistého zisku, přičemž ze zbytku musel ještě podnikatel platit důchodovou daň. Za takových okolností byl skutečným podnikatelem, který z něho měl největší příjmy, stát, ale ovšem jen když vlastní podnikatel prosperoval. Při ztrátách nechával stát podnikatele na holičkách. Proto bylo „znárodnění" v únoru 1948 z hlediska státních financí úplný nesmysl nutně vedoucí ke krachu, i když si stát přivlastnil všechen soukromý majetek těžkou prací vydobytý, bez jakékoliv náhrady.
Při tomto systému měl cílevědomý podnikatel jedinou možnost: nakoupit stroje s okamžitým, až pětiletým úplným odpisem jejich ceny z dosaženého čistého zisku. Tím zmodernizoval a rozšířil možnosti svého podniku. To se osvědčovalo zejména při stavbě silnic, které nutně potřebovaly drahý inventář. Tuším v roce 1937 jsem se zúčastnil veřejné soutěže na 7 km dlouhý úsek novostavby horské silnice z Bystřice pod Lopeníkem na vrchol stoupání směrem na Starý Hrozenkov. Trasu jsem měl dobře prostudovánu a zjistil jsem, že tam půjde téměř výhradně o velký skalnatý výkop. V rozpise prací však bylo množství tohoto výkopu vyčísleno minimálně, zato výkopy v ostatních kategoriích zemin nadměrně. Nabídnul jsem za skalnatý výkop cenu relativně značně vysokou, a přesto jsem byl v celkovém vyčíslení nabídky nejlevnější (šlo o obnos kolem 4 milionů Kčs). Podle tehdejších zásad měl jsem tedy na zadání nárok, tím spíše, že jsem byl jediný místní civilní stavební inženýr, který podle tehdejších pravidel mohl býti dokonce o 5% dražší nežli ostatní uchazeči.
Rozhodnout, komu bude stavba zadána, bylo v kompetenci vládního rady sekčního šefa Ing. Veselého z ministerstva veřejných prací. Jel jsem kvůli této záležitosti do Prahy s místním poslancem Slívou ze Šumic, který mně přislíbil podporu. Já - asi šestatřicetiletý - jsem začal vykládat, že mám značné odborné zkušenosti a praxi a že jsem již hodně úspěšných staveb postavil. Pan sekční šéf se na mě podíval, usmál se a řekl, že neví o mnou provedených silničních stavbách. S ohledem však na to, že se pan poslanec zaručuje za moji solidnost, že tedy jako nejlevnější uchazeč stavbu dostanu.
To byl příznivý obrat v mém podnikání. Byl jsem si vědom, že musím napnout všechny síly k tomu, aby se stavba odborně i finančně zdařila. Inventář jsem neměl a k jeho koupi bylo potřeba velikých obnosů. Avšak ani tehdy jsem k většímu bankovnímu úvěru nesáhnul, přesto, že by zadávací suma stačila jako podklad k značnému úvěru. Byl jsem si vědom, že odbytová krize ohrožuje i velké dodavatelské firmy a započal jednání s firmou ČKD v Praze o prodeji těžkého parního válce se vším příslušenstvím. Cena byla pro mne nepředstavitelně vysoká, okrouhle 300 000 Kč. Přesvědčil jsem je, že nemohu nic ztratit, neboť jinak budu muset platit denní půjčovné asi 1000 Kč. Prodali mně nakonec tento válec bez hotového placení, s jednoročním platební lhůtou, bez jakýchkoli úrokových povinností z prodlení. ČKD udělala při tehdejší stagnaci dobrý obchod a já jsem takto započal tvořit velký inventář, který byl při znárodnění 1948 vnucenou zprávou oceněn na 2 miliony Kč. Určité riziko bylo na obou stranách, ale bez rizika není podnikání. ČKD dostala v den splatnosti smluvený obnos. Tímto systémem - obejít se pokud možno bez bankovního úvěru, režii co do počtu trvalých zaměstnanců omezit na minimum, vlastní prací a prací své manželky a ovšem využít odepisovaného inventáře daňově a tím rozšiřovat kapacitu a rozsah podniku - jsem postupoval trvale dále.
Nastávala chaotická doba předválečná, kdy nebylo času na předchozí zevrubné rozpisy prací (jichž začínalo být hodně). Důležité práce se začaly zadávat úspěšným a spolehlivým firmám v režii stavebníka, to jest s přirážkami k proplaceným mzdám a spotřebovaným hmotám. Byla to však maximální přirážka 35% k proplaceným mzdám a 10% přirážka ke spotřebovaným hmotám. Přirážky byly naprosto nedostatečné pro firmy s velkou režií a velkým investovaným kapitálem. Naopak pro malou firmu co do počtu stálých zaměstnanců a vloženého kapitálu to bylo dostatečné. Šlo jen o to najít a opřít se o vhodný peněžní ústav, který by poskytnul velký, ale zcela krátkodobý přechodný úvěr, než splátkové účty budou honorovány. Šlo o stavby několika silnic, čtrnáctidenní výplaty zaměstnaných přechodných dělníků činily průměrně půl milionu Kč. Peněžní ústav se našel, byla to Okresní záložna v Uherském Brodě.
Zemský úřad v Uherském Brodě mě vyzval, abych převzal nelehký úkol: za šest týdnů zrekonstruovat silnici Vlárský průsmyk - Vsetín v úseku přes Bylnici, Brumov do Valašských Klobouk. Byl to prakticky úkol nezvládnutelný, projekt nebyl a lhůta vpravdě šibeniční. Nemožné se stalo skutkem úsilím všech pracovníků, prací ve dne v noci. Současně se musela urychleně dokončovat silnice v úseku ke Starému Hrozenkovu a nakonec novostavba silnice Střílky - Stupava směr Brno. Během války bylo zničeno v okolí Uherského Brodu asi třicet mostů, zejména železniční mosty u Těšova, Popovic a větší silniční mosty, jako je ten pod brodským pivovarem směrem na Bánov, most k Biskupicím a Polichnu. Převzal jsem výstavbu těchto mostů se společníkem Ing. Františkem Urbanem. Směli jsme kdekoli kácet duby, na nákladech nezáleželo, šlo jen o rychlost a spolehlivost. Uplatnily se přitom tzv. hřebíkové konstrukce z prken. Měla to být provizoria, avšak některé z nich vydržely mnoho let.
Z podniku, který započal podnikat bez kapitálu, bez větších úvěrů, bez inventáře a s velmi malým počtem zaměstnanců, vznikl poměrně velký stavební závod, který v únoru 1948 při znárodnění podle odhadu vnucené správy měl aktivum kolem 34 milionů Kč. Náhrada podle zákonů o nápravě křivd spočívá v předání prázdného a zpustošeného skladiště a firemní kancelářské budovy (tehdy moderně zařízené, v bezvadném stavu a volné, nyní poškozené obsazené nájemníky s nájemným, které nestačí ani na nejnutnější opravy). I moje vlastní, značně velké obnosy, které jsem firmě zapůjčil, nebyly ani v nejmenším honorovány. Ostatní, podniku sloužící budovy, jsem musel prodat ihned po znárodnění na úhradu hypotekárních dluhů, které - při odebrání vlastních budov - mně zůstaly na krku," končil v roce 1995 ing. Renner své vzpomínky na zřejmě své nejproduktivnější životní období.


Po znárodnění jeho firma pokračuje jako Pozemní stavby Luhačovice, u níž je ing. Renner do roku 1966 zaměstnán. Jako důchodce pak ještě pracoval v období 1966-1975 v Organizaci pro racionalizaci energetických zařízení a pak až do roku 1986 spolupracuje s Geologickým průzkumem Rýmařov na záchraně památkově chráněných objektů.
Kromě již zmiňovaných objektů se jeho firma podílela na výstavbě České zbrojovky, kostela v Prakšicích, přestavbě kostela v Újezdci u Luhačovic, Nivnici, budově staré polikliniky aj. Nepřehlédnutelná je i jeho publikační činnost (Praktická statika I, II včetně tabulek a grafů).
Své životní heslo „Nikdy se nevzdávej" neuposlechl poprvé a naposled v létě roku 2001, kdy zemřel v úctyhodném věku 100 let. Krátce předtím byl v únoru 2001 při příležitosti stých narozenin kromě jiných oceněn i městem Luhačovice, které se stalo jeho trvalým bydlištěm v jeho druhé polovině života.
Dědečkova vitalita a podnikatelský duch nechť je příkladem pro naši i příští generace.
S úctou
Boris Renner
PS: Můj dědeček Ing.Jaroslav Renner se přátelil s panem Václavem Havlem (otcem bývalého prezidenta Václava Havla), když oba studovali na Vysoké škole stavební v Praze. Píše se o tom v publikaci „ Mé vzpomínky“ ,která byla vydána v roce 1993 na základě vzpomínek Václava Havla staršího. Khihu sestavili bratři Ivan a Václav Havel.

Fajne to je! Fajné je to!
661 x

| zpět | nahoru |

© 2006-2017 OSTRAVACI.CZ - Všechny fotografie zveřejněné na tomto webu jsou osobním vlastnictvím autorů.
Další šíření, kopírování či jiné použití je možné jen s jejich písemným souhlasem.
Kontakt: ostravaci @ ostravaci . cz nebo tel: 777 581 980 - Boris Renner |
Ostrava,Foto Ostrava a okolí,Historie Ostravy,Vítkovice, Důl Hlubina,vysoké pece, památky
Stránky jsou archivovány v rámci projektu WebArchiv Národní knihovny ČR
Created by SARPET.CZ | design by Petr Drahoš | zvukový podkres: Radovan Schmucker