Připojená Fotogalerie

Těžko byste v Ostravě našli továrnu, která by byla tajemnější a magičtější než vítkovická Aglomerace, lidově zvaná hrudkovna. Kdo by neznal její charakteristickou dominantu, onen obludný kostičkovaný komín, který spoustu let chrlil oblaka červeného dýmu? Ačkoliv areál nedalekých vysokých pecí ožívá díky hudebnímu festivalu Colours of Ostrava, samotná Aglomerace je tichá a opuštěná. Na dříve nedílnou součást Vítkovických železáren se evidentně již dávno nespravedlivě zapomnělo. Potemnělými a strašidelně působícími halami se dnes prohání vítr, rozpadající se budovy pohlcuje bujná zeleň, komín se stal abstinujícím nekuřákem. Pracovníci odtud již dávno odešli. Jen čerstvé otisky podrážek v nánosech načervenalého prachu svědčí o tom, že do této „země nikoho“ občas stále vkročí živá duše. Nebo lépe řečeno odvážlivci, kteří se vydají vstříc riziku, že je při jejich dobrodružné výpravě zpacifikují ostří hoši na čtyřkolkách.

Provoz v Aglomeraci, respektive ve vítkovickém provozu 150 (později 131), byl ukončen v úterý 28. července 1998. Tehdy byl však odstaven jen teplý úsek, tj. výroba aglomerátu, kdežto studený úsek (surovinová skládka) fungoval ještě několik následujících měsíců pro společný vysokopecní provoz Vítkovic a Nové huti. Definitivně byl areál Aglomerace opuštěn někdy kolem roku 2000. I když, „opuštěn“ není zřejmě to správné slovo – přišla naopak podivná individua, kterým je lepší se vyhýbat. Slyšel jsem bizarní zvěsti například o satanistické sektě, která v areálu vykonává své rituály a která má údajně na svědomí prapodivné malby či trojúhelníkové otvory vysekané do zdí. Těžko říct, kolik je na těchto zvěstech pravdy, nicméně ponurou a strašidelnou atmosféru Aglomerace rozhodně nijak nerozveselují. Spíše naopak.

Málokdo se do Aglomerace odváží, protože mezi lidmi kolují respekt vzbuzující historky o arménské ochrance, která se s nepovolanými návštěvníky opravdu tvrdě vypořádá. Namátkově mohu zmínit jednu, kdy údajně svázali nebohého bezdomovce a pro výstrahu jej vláčeli za čtyřkolkou. O pravdivosti této a mnoha dalších historek můžeme do nekonečna spekulovat, nicméně jisté je, že návštěva Aglomerace není vhodná pro slabší povahy. Už jen proto, že je nabitá negativní energií a člověka tam pronásledují podivné, až nepříjemné pocity. Neustále se například ohlížíte přes rameno, protože se vám zdá, že jste někým pozorováni, a cosi vás neustále nutí okamžitě odejít.ag

Na ty, kteří se přece jen rozhodnou podstoupit tento adrenalinový zážitek a zároveň se úspěšně vyhnou ochrance, čekají úchvatné scenérie, jaké by našli málokde jinde. Kupříkladu spékárna neboli hala, kde probíhala hlavní část celého výrobního procesu, je dnes pohřbena v záplavách červenohnědého rudného prachu a působí tak dojmem, jako byste se ocitli v samotném pekle. Démonický dojem je ještě více umocněn, když přes zčervenalá okna dovnitř svítí paprsky zapadajícího slunce, probleskují mezi rezavými železnými sloupy a vytváří okouzlující souhru světel a stínů. A s žárem, který zde v dobách provozu skutečně panoval, by toto „aglomerační peklo“ bylo dokonalé. Děsivě temné prostory bez oken (mnohdy i vyhořelé), kde ani ta nejsilnější svítilna nedokáže tmu pořádně zaplašit, jsou zase ideálním místem pro natáčení toho nejhrůznějšího hororu.

Při pohledu z Rudné ulice (už víte, proč se jmenuje zrovna Rudná?) se Aglomerace jeví jako jakýsi industriální hrad – menší i větší haly, všelijak nalepené na sebe, křižuje ze všech stran bludiště dopravníkových mostů, a uprostřed toho všeho se vysoko do oblak tyčí majestátná obluda v kostičkovaném kabátě. Ta je mimochodem unikátní – jde totiž o nejvyšší a zároveň nejmohutnější cihlový komín v republice (výška 101 m, průměr v patě 15 m). Jakékoliv bližší setkání s tímto obrem je však velice krušné – výstup na jeho vrchol je naprosté šílenství hraničící se sebevraždou a naopak sestup temným podzemním kouřovodem na jeho dno komplikují odporně mazlavé a klouzavé saze. Skoro jako by komín chtěl, ať se od něj všichni drží v uctivém odstupu. Zrádné a nebezpečné pasti ostatně číhají v Aglomeraci na téměř každém kroku – ať už jde o díry v podlahách, vratké plošiny bez zábradlí, rozpadající se železná schodiště nebo děsivě hluboké jámy, na jejichž dno nedohlédnete. Je proto žádoucí být neustále ve střehu; riskování a nerozvážnost se na tomto místě mohou člověku ošklivě vymstít. Pro neznalého návštěvníka je Aglomerace navíc chaotickým labyrintem – schodiště vedou nahoru i dolů, chodby se křižují nebo rozvětvují, případně jsou slepé, dopravníkové mosty vedou neznámo kam a mnohdy končí v temnotě. Čím dál nebo hlouběji se člověk zkrátka dostává, tím více ztrácí orientaci.

Dělníci toho po sobě v Aglomeraci moc nezanechali, nepočítáme-li tu a tam pohozené ochranné přilby s nápisem VŽKG neboli Vítkovické železárny Klementa Gottwalda. Komunistický pohlavár Gottwald by se jistě divil, že i po šedesáti letech od jeho úmrtí a třiadvaceti letech od pádu režimu jsou stále k vidění iniciály jeho jména – na přilbách, které už nikdo nenosí. Potlučené a v prachu se válející přilby jsou ale hlavně mlčenlivou připomínkou toho, že i zde to kdysi dávno žilo provozem. Paradoxní dnes bohužel je, že zatímco vysoké pece ožívají a vzkvétají, z Aglomerace se stalo pusté, Bohem zapomenuté místo. Přitom provoz vysokých pecí na Aglomeraci a její vsázce v podstatě závisel…as

Závěrem bych rád stručně popsal proces výroby aglomerátu, který v Aglomeraci probíhal, neboť jak jsem zjistil, pro některé je tato továrna stále zahalena tajemstvím a dokonce ani jindy všemocný Internet jim mnoho nenapoví, protože na něm o vítkovické Aglomeraci není takřka nic.

Základem všeho byla prachová železná ruda, dovážená nejen z ukrajinského Krivoj Rogu, ale také z Brazílie a Venezuely. Ta se po vyklopení z železničních vozů nejdříve smíchala s přísadami (vápenec, dolomit), palivem (koks) a s odpadem z hutní prvovýroby. Vzniklá směs se pak zvlhčila a podávala ve vrstvě na spékací pásy, načež se zapálila plynovými hořáky. Vlivem prosávání vzduchu při teplotě kolem 1250°C se směs natavila a spekla ve větší kousky (hrudky – odtud onen lidový název hrudkovna). Horký aglomerát padal z konce spékacího pásu přes drtič na síto a dále na chladič. Vychlazený a vytříděný se poté dopravoval do zásobníku, odkud podle potřeby putoval až do vysokých pecí. Účelem procesu aglomerace bylo získat produkt vhodného granulometrického a chemického složení pro další použití jako vsázka do vysokých pecí. Kromě vyhovující zrnitostní skladby měl aglomerát, který dostatečnou prodyšností umožňoval ve vysoké peci vysokou intenzitu tavení a ekonomické zpracování, také příznivější složení a menší obsah nežádoucích příměsí.

Kromě aglomerátu, který se na teplém úseku Aglomerace vyráběl výše popsaným procesem, používaly vítkovické vysoké pece jako vsázku i rudné pelety dovážené z Ruska (ty byly v Aglomeraci skladovány na studeném úseku neboli rudišti). Šlo v podstatě o peletizované kuličky z železné rudy o průměru asi 2 cm. Poslední tavby na vítkovických vysokých pecích byly již bez aglomerátu, stoprocentní vsázkou byly právě tyto pelety. Ty ostatně můžete v Aglomeraci nalézt dodnes, stačí se jen pořádně dívat pod nohy.

Tímto bych rád poděkoval Pavlu Nitkovi, bývalému zaměstnanci Aglomerace, který mi ochotně zodpověděl veškeré mé všetečné dotazy a objasnil celou řadu věcí, s nimiž bych si bez něj lámal hlavu ještě dnes. Zároveň také velice děkuji svým přátelům Šimonu Greškovi a Kamile Orságové za to, že mě do Aglomerace poprvé vzali, protože kdyby mě nepřemluvili, asi bych tu tajemnou továrnu dodnes vídal stále jen z uctivé dálky.

 

 

Michal Šíma