Zdravím Tě sestřičko
a budu Ti zase popisovat něco z toho, co jsem viděl v Haliči, když mne šachetní kamarád Jacek vzal sebou na svou rodnou chalupu do Strože.
Protože jsem, jak víš, kočí pana doktora Maye, zajímal jsem se o haličské „koniky“. Tak totiž říkají těm podivuhodným zvířatům, které nejsou větší než dvouleté tele, ale utáhnou velmi těžký náklad a to většinou do vrchu i z kopce vytrvalým klusem! Obdivuhodné. Upachtěné a unavené je pak napájejí ze špinavého rybníka, když je náhodou nějaký poblíž cesty. Vjedou až po břicho do vody – až se zchladí. Po práci je vyženou na celou noc na pastvu a nikdo nekontroluje, zda mají něco k sežrání nebo ne. Obrok? Neviděl jsem. Jejich koně podávají nadkoňský výkon na to, že se o ně nijak zvlášť nepečuje. Třeba, co se týče čištění, tak jejich dlouhá a rozcuchaná hříva a tvrdá srst nikdy neokusí hřebelcování. Pravda, někdy jim setřou prach z jejich hřbetu pytlem nebo rukávem svého houněného pláště. Podkovy neznají a celý jejich postroj je složen jen z oprátky, to je popruhu vloženého na prsa a šíji, ke kterému jsou přivázané dvě postránky.
Každý haličský sedlák je vlastně tak trochu tesař, protože musí umět podepřít chalupu a povoz zhotovit. I když mi Jacek se smíchem sdělil, že roztrhanou střechu chalupy není třeba za pěkného počasí spravovat a za deště už je pozdě.
Se zájmem jsem si prohlédl povoz, se kterým jsme jeli a nenašel jsem na něm ani kousek železa. Ani kola nejsou okovaná, nýbrž jen sroubená ze dřeva a místo košin vyplňuje boky buková kůra. Umělecké dílo, které vyniká velikou lehkostí. I to mi Jacek zdůvodnil. Není to prý kvůli konikům – samec se jmenuje „vištá“ a samice „ hotá“ – ale s ohledem na haličské zlověstné cesty a primitivní mosty je třeba, zejména na jaře a na podzim, vzít vozík na záda a přes blátivé výmoly ho přenášet. Prý ty bahnité díry ani v letním vedru nevysýchají. Také přes balvany na cestě se vozík přenáší. Jo, jiný kraj, jiný mrav.
Ještě jednu vlastnost mají konici z Haliče. Dokážou svého zpitého pána, cestou necestou, dopravit za každého počasí i v noci bezpečně domů.
To já se starám o Ferdu pana doktora vzorně. Nejkrásnější odměnou pro mne je, když mi rozpustile zafrká do ucha.
Z Mariánských Hor vás všechny zdraví
bratr Josef, tesař na šachtě Ignát.
1906