Můj děda Václav V.pracoval téměr padesát let jako rubač na bývalém dole Vítězný Únor – závodě 3 Stachanov v Ostravě – Hrušově. V 50.letech 20.století nastoupil jako čtrnáctiletý do učení.
V 60.letech se stal jedním z horníků, kteří vytvořili nový československý rekord v těžbě se škrabákem belgické výroby ACEC – za 31 pracovních dní (od 24.února.do 2.dubna.1965) vytěžili s pomocí tohoto stroje 14 277 tun uhlí. Pracovali ve sloji Gustav, v porubu č.2283 o délce 114 metrů, o průměrné mohutnosti 67,15 cm (museli tedy pracovat vleže), o úklonu 10°, s průměrným denním postupem 3,75 m a s výkonem 5,97 na směnu. Tím překročili starý rekord z Dolu Petr Bezruč, kde bylo vytěženo „pouze“ 14 036 tun uhlí.
Důl Stachanov měl prý oficiálně 9 pater, ale šachta byla vyhloubena až na 11.patro. Sloj Gustav se nacházela na 8.patře.
V nižší sloji Hermenegilda, která měla průměrnou mocnost okolo 50 cm (tedy byla ještě nižší než sloj Gustav, kde rubal uhlí děda), zemřelo při závalu šest dědových kolegů.
Na dole se pracovalo na čtyři směny, každá o délce 6 pracovních hodin. První směna začínala v 6:00, druhá v poledne, třetí v 18:00 a čtvrtá o půlnoci. Ve čtvrté pracovali údržbáři, kteří udržovali podzemí v provozuschopném a hlavně bezpečném stavu.
Před nástupem na směnu museli být horníci prošacováni, nemají-li u sebe například alkohol, cigarety nebo zápalky. Nikdo si to tehdy nedovolil. Když však děda na dole už přestal pracovat a stal se šoférem náklaďáku s uhlím, najednou se doslechl, že horníci si sebou na směny už láhve alkoholu nebo cigarety bezostyšně berou.
Na důl byli pomocí nejrůznějších nabídek lákáni nezaučení brigádníci a jiní nováčci, kteří dole „honili větry“ (vyhýbali se práci a schovávali se po různých zákoutích). Za to ale někteří draze zaplatili. Líní brigádníci, kteří o práci na šachtě skoro nic nevěděli, se před prací ukryli v teploučku štoly, jejíž vchod byl výstražně označen dvěma zkříženými deskami. V takové štole totiž vzduch obsahoval hodně důlních plynů a velmi málo kyslíku. Báňské záchranáře zprvu nenapadlo brigádníka hledat ve výstražně označené štole, protože ostatní zaučení horníci věděli, kde se mají pohybovat. Když pak chudáka brigádníka našli, byl už mrtvý – většinou totiž usnul a nadýchal se plynů. Umírali bohužel jen kvůli chybě, že nebyli dostatečně zaučení a znalí o práci na dole.
Děda byl jedním z horníků, kteří se zbavovali „kšiltů“ na přilbách, protože kvůli nim špatně viděli.
V té době ještě neměli světla připevněné na přilbách, ale nosili je u pasu jako bludičky. Prý vydržely svítit čtyřiadvacet hodin, ale přesto i děda musel jít v naprosté tmě. I když světlo svítilo ještě slabě, muselo se pro jistotu vypnout, aby se šetřilo. V takové situaci postupovali vpřed s rukama před sebou (aby se o něco nezranili), po hmatu pomocí trubek vedených podél stěny štoly a nebo po kolejích.
V nouzi svým kolegům půjčovali svá světla i horníci ovládající důlní lokomotivy, protože lokomotiva měla sama reflektor. U svislé šachty, kde jezdila těžní klec, si bloudící havíři mohli oddechnout – vzdálenost do 400 – 500 m od šachty byla totiž osvětlována světly stálými.
Havíře prý nebyl známý podle jména – oproti tomu sloužily očíslované kovové známky, které si havíři pokaždé vzali s sebou na směnu. Podle toho bylo možné zjistit, zda určitý havíř zrovna plní směnu nebo ne. Když známka nebyla pověšená na háčku v cehovně, havíř byl zrovna dole hluboko v podzemí. Když nechyběla, havíř měl po šichtě a byl doma. A když chyběla delší dobu, mohlo to předpovídat buď to, že havíř známku zapomněl pověsit na háček a vzal ji s sebou, a nebo že zůstal dole a něco se mu stalo… Podle směny se také lišil tvar známky.
V dnešní době už k tomuto účelu slouží samozřejmě vyspělá technika – moderní elektronická identifikace :o)
Havíři měli dříve v řetízkových šatnách jeden řetízek pro každého. Na řetízku byly čtyři háčky a miska na mýdlo. Jeden háček byl prý pro košili, druhý pro kalhoty a zbylé dva pro hornické boty. Klasické havířské fáračky tvořila vlastně jen košile (většinou si ji havíři nezapínali na knoflíky, aby jim dole při práci nebylo horko), kalhoty (havíři pod nimi prý tehdy nenosili žádné spodní prádlo :o) a na nohou nejčastěji holínky. Když nějaký havíř, který se připravoval na směnu, zrovna postrádal košili, tak hák na svém řetízku mohl využít i k tomu, aby si od nějakého havíře z jiné směny jeho košili „vypůjčil“. Prý stačilo hák jen šikovně rozhoupat tak, aby se o kolegovu košili co nejlépe zachytil, stáhnout řetízek dolů a vypůjčená košile byla rázem na světě :o)
V té době havíři měli na svůj obyčejný kažodenní oděv i na fáračky pouze jeden řetízek (obyčejné oblečení a fáračky se tehdy prý nerozdělovaly), takže při rozhoupávání háku na „vypůjčení košile“ se občas stalo, že se obyčejný oděv od fáraček ušpinil :o) O nějakou dobu později se kažodenní oděv naštěstí mohl uschovávat do plechových skříněk (takové jsou dodnes k vidění například v cechovně dolu Anselm – dnešním Hornickém muzeu OKD pod Landekem :o)